Článek
„Plzeňská sbírka je výjimečná časovým obdobím, které zabírá,“ řekl Novinkám autor expozice Jan Balcar. „Nejstarší terč je již z roku 1792, valná většina ostatních z devatenáctého století,“ upřesnil Balcar. V expozici je pětačtyřicet prostřílených půvabných výtvarných děl. „Kompletní soubor jsme vystavili vůbec poprvé. A doplnili jsme ho o fotografie těch terčů, které se sice ztratily, ale jsou zachycené na snímcích z roku 1930,“ uvedl Balcar.
Zmíněné terče zmizely za nejasných okolností. „Podle jedné verze je za války nechala okupační správa odvést do Německa a shořely ve vlaku při bombardování Mnichova. Moc se mi to nezdá, protože šlo především o terče s výlučně plzeňskými motivy,“ podotkl autor výstavy.
Starší díra, větší díra
Plzeňské reálie se na terčích objevovaly. „Běžné byly i vlastenecké rakousko-uherské motivy, pocty osobnostem, připomínky významných událostí. A také alegorie, milostné, moralizující či žertovné náměty,“ konstatoval Balcar. Kromě popsané scénky s „léčivým práškem“ je tady třeba narážka na jakousi příhodu členů ostrostřeleckého sboru. „Padají z loďky do vody a je u toho komentář: Podívejte se, co ti páni činí, jaké dělají krásné skoky,“ popsal Balcar.
Střelecké terče byly podle něj vynikajícím dokladem doby. „Přestože jsou určené ke střílení, tak se na jejich tvorbě podíleli zruční malíři a dali jim mnohdy velmi estetický vzhled,“ připomněl Balcar.
Terče jsou dřevěné, slepené ze dvou tří desek, běžná velikost byla šedesát na devadesát centimetrů. „Povrch se natíral šepsem, podkladovou hmotou, a na tu se malovalo olejovými barvami,“ poznamenal Balcar.
Stáří desek se dá vyčíst i z průměru průstřelů. „Čím starší terč, tím starší pušky, čím starší pušky, tím větší ráže, čím větší ráže, tím větší díry,“ vysvětlil Balcar. Střílelo se na zhruba sedmdesát metrů, s modernějšími zbraněmi vzdálenost rostla.
Elitní klub
Malované terče nebyly laciné. „Ale střelecký sbor si to mohl dovolit, jeho členové se rekrutovali převážně z řad významných občanů města i kraje, nechyběli mezi nimi purkmistři, hejtmani. Byl to elitní klub, z něhož se neodcházelo, tam se umíralo. Někteří byli členy i přes padesát let,“ sdělil Balcar.
První zmínky o existenci sboru jsou z poloviny sedmnáctého století. „Prošlo jím na osmnáct set lidí,“ uvedl Balcar. A nebylo to jen o parádách. „V případě válečného ohrožení mocnářství, třeba během napoleonských válek, fungovali jako strážní služba při vojenských jednotkách. Tak to bylo i za první světové války, kdy ostrostřelci v Plzni střežili věznici, vodárnu, plynárnu a nádraží,“ upozornil Balcar.
Sboru, jehož členové byli loajální císaři, později se zánikem monarchie odzvonilo.
