Hlavní obsah

Zprávy o Chersonu už nesleduji, zbláznila bych se, říká Leila

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

V únoru, krátce po začátku ruské agrese na Ukrajině, zaujal deník Právo příběh 23leté studentky Karlovy univerzity, Leily Selyshchevy. Ta strávila dva měsíce v okupovaném Chersonu, kde žili její příbuzní, ze kterého se nemohla vrátit zpět do Česka za studiem a rodinou a který teď zřejmě čeká rozhodující bitva o osvobození. Půl roku po návratu do Prahy stále cítí, že Češi Ukrajinu podporují.

Foto: Matěj Kučera, Právo

Leila Selyshcheva

Článek

Jak jsou na tom vaši přátelé z Chersonu, jste s nimi v kontaktu?

Ano, s mojí nejlepší kamarádkou z dětství si pravidelně píšeme. Jelikož zůstala v Chersonu, často se jí ptám na to, jak to zvládá. Je to velmi optimistický člověk, a i současnou vyhrocenou situaci zvládá naprosto špičkově. Dokáže si zachovat chladnou hlavu. Za to ji nesmírně obdivuji. Neztratila víru v dobrý konec. Raději ani nečte zprávy. Zatímco všichni naši známí odjeli pryč, ona stále chce v Chersonu zůstat.

A co vy? Sledujete, co se tam děje?

Upřímně, raději už ne. Když něco ze zpráv zahlédnu, dělá se mi z toho smutno. Občas ale něco vidím u kamarádů na sociálních sítích. Štve mě, že se ty věci stále opakují a nemá to konec. Štve mě to za lidi, kteří tam chtějí žít normální život, jako žijeme tady. Ale kdybych ty špatné zprávy pravidelně četla, tak bych se z toho zbláznila.

Vidíme se opět po půl roce, jak se vám teď daří?

Obecně se mi daří dobře, jsem spokojená. Mám svoje aktivity, snažím se to skloubit dohromady se studiem na fakultě humanitních studií a nemůžu si stěžovat. Největší radost mi dělá ten klid. Běžný život v Čechách už beru jako rutinu. I přesto jsem za to všechno hrozně ráda, beru to jako normální, běžné věci, za které jsem vděčná. Jsou to věci, na které jsem se těšila, když jsem byla v Chersonu. Jsou to věci, které mě naplňují, obzvlášť poté, co jsem si prožila.

Studujete na UK, momentálně jste ve druhém ročníku, baví vás studium?

Škola mě hrozně baví, nyní se věnuji psychologii, ráda bych se tomuto oboru věnovala i nadále. Když jsem po návratu viděla profesory a své spolužáky, byla jsem hrozně ráda. Profesoři na mě byli strašně hodní, snažili se mi vyjít co nejvíc vstříc.

Když jsem byla ještě na Ukrajině, panikařila jsem. Říkala jsem si, že už musím být na přednáškách, ale pořád jsem byla v Chersonu. Pomohli mi kamarádi, například s úkoly, ale také profesoři, kteří mi řekli, co je všechno potřeba udělat a jak se připravit na zkoušky. Díky této podpoře jsem všechno úspěšně zvládla.

Na zimu radši zůstaňte v cizině, vyzvala ukrajinská ministryně válečné uprchlíky

Evropa

Při našem minulém setkání jste zmiňovala, že vás čeká také zkoušení na divadle.

Hraju v muzikálu Doktor Faust, jsem v pěvecko-tanečním sboru. Ztvárňuji jedno z těl Mefistofela. Těsně předtím, než jsem odjela na Ukrajinu, jsem byla na konkurzu a vybrali mě. Kvůli válce jsem sice přišla o nějaké zkoušky, ale řekli mi, že si mě chtějí udržet, takže i od herců a od celého týmu se mi dostalo neskutečné podpory. Všechno se nakonec povedlo a v září jsme měli premiéru.

Jak herečtí kolegové reagovali na váš návrat do Česka?

Ještě stále se mě občas ptají na tu celou situaci i na moje pocity. Hlavně jsou ale rádi, že jsem tady v bezpečí. Pro lidi v Česku je to neobvyklá věc a já chápu, že si to nedokážou představit, a proto jsou zvědaví. Je přirozené, že chtějí vědět, jak jsem to celé prožívala. Musím zmínit, že moji herečtí kolegové jsou hrozně milí a krásně se mi s nimi spolupracuje.

Vaše babička v Chersonu vyučovala angličtinu a spolu s vámi přijela do Prahy, byť na rozdíl od vás v Chersonu trvale žila. Jak se daří jí? Posledně jste mi říkala, že by se ráda brzy vrátila na Ukrajinu.

Pořád by se chtěla vrátit. Ale i tady si zvládne poradit. Našla si anglický kroužek, vlastně je to divadlo. V prosinci budou mít dokonce představení. Prý by to měl být nějaký příběh o Ukrajině, takže se z ní stala také herečka. Kromě toho se v Praze pravidelně stýká se svou kamarádkou z Chersonu.

Když jsme spolu po vašem návratu mluvili, přála jste Čechům, aby měli s Ukrajinci trpělivost. Myslíte, že ji ještě mají i po tři čtvrtě roce od začátku války?

Myslím si, že ji stále mají, ale asi jim pomalu dochází. Chápu to, protože pořád sem přichází dost lidí. Chápu Čechy a jejich situaci i kvůli drahému plynu, všichni chtějí mít své pohodlí. Ztotožňuji se s jejich pocity. Na druhou stranu Ukrajina je pořád můj domov a soucítím i s Ukrajinci. Chápu tedy obě strany.

Na Můstku jsem potkala jednoho pána, který vyřvával odporné nadávky vůči Ukrajincům. Až na tento moment vidím okolo sebe, že jsou lidé tolerantní.

Na začátku války projevovali Češi s Ukrajinci velkou solidaritu. Nyní jsou však hlasitější lidé, kteří se vůči podpoře Ukrajiny vymezují. Cítíte i přesto podporu a solidaritu Čechů s Ukrajinou?

Upřímně ji pořád cítím, ale je taková umírněná. To je ale podle mě naprosto přirozené. I přesto si myslím, že jsou Češi vůči ukrajinským uprchlíkům tolerantní. Jednou jsem však zažila jeden nepříjemný moment, kdy jsem na Můstku potkala jednoho pána, který vyřvával odporné nadávky vůči Ukrajincům. Až na tento moment vidím okolo sebe, že jsou lidé tolerantní.

Co vás čeká do budoucna?

Nerada si plánuji věci dopředu, protože nikdy nevím, jak ta budoucnost dopadne. Spíše nechávám život plynout a beru z něj vše, co mi přijde do cesty. Teď mám třeba příležitost občas suplovat zpěv na ZUŠ, zároveň s tím hraju divadlo, které mě hrozně baví, a do toho studuji vysokou školu. Nic z toho bych nechtěla ztratit. Do budoucna bych se tak chtěla věnovat umění i studiu na vysoké škole.

Do kurzu pro asistenty pedagoga z Ukrajiny se registrovalo 1300 zájemců

Věda a školy

Reklama

Výběr článků

Načítám