Zůstanou jen krásné vzpomínky, ujišťují horníci při loučení s poslední tuzemskou černouhelnou šachtou

Rodáka ze Sobíňova na Havlíčkobrodsku zavál v mládí na Karvinsko osud. „Začal jsem nejprve pracovat v Ostravě, v jednom podniku. Pak ale přišla šachta,“ krčí rameny při vzpomínce na rok 1992, kdy mu bylo dvaadvacet let.

Netají, že horníkem se stal kvůli výdělku. „Měl jsem rodinu a potřeboval jsem ji uživit. Zlákalo mě to, zkusil jsem to, zůstal jsem a bavilo mě to,“ popisuje ve stručnosti hornický život, který opustil až loni v prosinci odchodem do důchodu.

Guhl prozrazuje, že hornictví měl navíc v krvi, protože část jeho rodiny pracovala v uranovém dole v Příbrami. „Na Dole ČSM jsem byl na závodě Jih i Sever. Začínal jsem na přípravách a dělal v podzemí na větrání,“ objasňuje.

Při otázce, jak na šachtě bylo, se zasní a odpoví jedním slovem: „Fajně! Na důl musíte mít dvě vlastnosti. Ta první je, že jste na tom dobře psychicky, a ta druhá, že na to máte i fyzicky. Jinak to nemusíte ani zvládnout, protože tady byly těžké podmínky. Nebyla to žádná sranda, jak si někteří myslí,“ upozorňuje Guhl.

Strach prý nikdy neměl, na rozdíl od nejbližších. „Doma měli samozřejmě strach, protože nikdy nevěděli, jestli se vrátím nebo ne,“ vysvětluje s tím, že dvakrát zažil v podzemí otřes.

„Jeden takový, že jsme neviděli na ruce. To se zavřelo nad námi asi ze tří na dva metry v chodbě ve zkratu a podruhé, to jsem stál na hrázi, a to se se mnou takhle houpalo,“ ukazuje a dodává, že kdo otřes nezažil, nedokáže si představit, jakou má sílu. „Zůstanou mi ale dobré vzpomínky. Fajné, krásné vzpomínky na lidi,“ poznamenává.

O lidech, které na Dole ČSM potkal, hovořil i Jan Parchaňský (76) z Havířova. I on prožil celý život na stonavské šachtě. Nastoupil na ni coby devatenáctiletý kluk v červnu 1968, půl roku předtím, než z ní vyvezli první vozík s uhlím. A zažil i ten středeční, který byl poslední. „Je to smutné. Netušil jsem, že když jsem nastupoval na úplně novou šachtu, že tady ještě budu, když bude i končit,“ říká smířlivě.

Vystudovaný elektrikář dělal, narozdíl od Guhla, tzv. na povrchu. I tak ale musel někdy sfárat. „Strach? To víte, za tu dobu se tam stalo pár úrazů i výbuch metanu. Nebylo to příjemné, ale člověk se s tím nějak vypořádá,“ poukazuje muž, jenž vyjma dvou let povinné základní vojenské služby pracoval na Dole ČSM až do roku 2010, kdy šel do důchodu. Ani pak ale na šachtu nezanevřel a až do loňska v jejím areálu školil jeřábníky a vazače.

„Brali jsme to tak, že ten důl je náš a my jsme jeho zaměstnanci. Snažili jsme si vycházet vstříc a aby nikdo nikomu neškodil,“ vrací se Parchaňský do svých havířských let. I on ujišťuje, že si každý den na dole užil. „Šachta je moje srdeční záležitost, druhý domov. Hodně mi dala, jezdil jsem na ni do práce rád a s chutí.“

I proto je mu líto, že se uzavřením Dolu ČSM historie hornictví v regionu uzavřela. „Kolik peněz se tam vrazilo do vybavení, to uhlí tam ještě je. Je ho tam hodně, všechno je připravené, zajištěné, ta těžba by nebyla tak nákladná, když je OKD v plusu a má peníze na likvidaci. No a vidíte. Striktně se to zruší. To nechápu,“ kroutí Parchaňský hlavou a ujišťuje, že na šachtu nikdy nezanevře. „Za ty roky, co jsem tam jezdil, ji mám navždy uloženou v hlavě,“ uzavírá.