Článek
Stavba se secesním průčelím vyrostla v Kamenickém Šenově v roce 1905. Firma Elias Palme už v té době měla světoznámé renomé. Vyrobila například lustr pro hlediště Královské opery v Římě, osvítila milánskou La Scalu a později, ve své době největším lustrem na světě, i slavný hotel Waldorf Astoria v New Yorku.
Zakladatel šenovského lustrařského impéria, Elias Palme (1827-1893), se stavby impozantní budovy pro lustrařský byznys nedožil. Firma ale dál nesla jeho jméno, které je dodnes zřetelné i nad secesním průčelím budovy slavné továrny. Té i díky tomu místní neřeknou jinak než Eliáška.
Celý areál má teď nového majitele. Od soukromého vlastníka, který k záchraně budovy nijak nepřispěl, odkoupil areál nově vzniklý Nadační fond Eliáška. „Cílem Nadačního fondu je postupná revitalizace objektu a jeho proměna v živé kulturní a vzdělávací centrum se zaměřením na sklo, lustry a architekturu,“ potvrdila za fond jeho spoluzakladatelka, architektka Tereza Šváchová, která se už v roce 2016 ve své diplomové práci Eliáškou zabývala, přičemž nový projekt má na ni navázat.
Historický snímek továrny Elias Palme v Kamenickém Šenově.
Fond chce také navázat na aktivity Rakušana Petera Ratha, potomka slavné sklářské firmy Lobmeyr, která mívala v období mezi první a druhou světovou válkou v Kamenickém Šenově svou filiálku. Rath se kvůli tomu v roce 1993 do Šenova vrátil a začal spolupracovat s místními výtvarníky, řemeslníky i s absolventy místní sklářské školy. Založil také Evropskou společnost Sklo a světlo (Light and Glass), zaměřenou právě na výzkum lustrařské tradice.
„Peter Rath v Eliášku nikdy nepřestával věřit. A já jsem velice šťastná, že se jí vloženou energii mladé generace podařilo pro její novou historickou roli získat,“ uvedla Helena Koenigsmarková, prezidentka společnosti Light and Glass a někdejší dlouholetá ředitelka pražského Uměleckoprůmyslového musea.
Elias Palme (1827-1893) a zakázka snů
Elias Palme
- pocházel z rodiny pekařského mistra, měl 9 sourozenců
- vyučil se u pasířského mistra, po vyučení šel na zkušenou do Prahy a do Vídně
- po návratu si založil vlastní dílnu, v níž uplatňoval technické novinky, s nimiž se setkal na vandru
- do roku 1860 vyráběl jen jednotlivé díly lustrů, v roce 1860 si otevřel obchod s lustry
- kromě tvorby originálů se věnoval i výrobě věrných kopií starých originálních svítidel, například těch ze zámků ve Versailles či Fontainebleau. Od pařížských sléváren kvůli tomu odkoupil technologii surového lití
- podnik na lustry měl velký úspěch a zakázky z celého světa
- zakázku snů získala firma Elias Palme na konci 19. století, kdy se na ni obrátil indický mahárádža z Hajdarábádu, který si zařizoval celý palác křišťálovým nábytkem. V Kamenickém Šenově se pro mahárádžu vyráběly lustry, trůn, židle, hodovní stoly, noční stolky i postele s nebesy. Traduje se, že mahárádža osobně přijel do Kamenického Šenova a údajně tu pronesl větu, na kterou nebyli místní úplně zvyklí: „Buď platím v diamantech, anebo nebude nic!“
V představách týmu, který za Nadačním fondem stojí, se má Eliáška stát místem setkávání, tvorby i inspirace. Místem otevřeným jak odborné, tak široké veřejnosti. „Obnovou Eliášky, která má bez debat mezinárodní význam, chceme podpořit i lokální život, je důležité, aby se v Šenově dobře žilo, vyrábělo kvalitní sklo a úspěšně se s ním obchodovalo. Zároveň je nutné vytvořit vhodné prostředí pro návštěvníky ze všech koutů republiky i Evropy,“ míní další ze zakladatelů fondu, Lukáš Polák, jednatel kamenicko-šenovské sklárny Jílek.
Fond chce nyní celý areál Eliášky očistit a zajistit, aby už nedocházelo k prohlubování chátrání. Postupně se při tom bude pracovat na projektu revitalizace a také na hledání dalších partnerů, kteří by se chtěli na obnově Eliášky podílet. V mezičase by měly areál či jeho blízké okolí oživovat akce v otevřeném prostoru, například letní kino, open air galerie nebo komentované prohlídky exteriéru.
