Článek
„Nerozporujeme nároky paní doktorky Kammerlanderové, to jsme již opakovaně avizovali, ale spravujeme státní majetek a nesmíme vydat něco, o čemž jsou reálné pochybnosti, že nepatřilo rodině Des Fours Walderode,“ uvedla mluvčí Národního památkového ústavu (NPÚ) Lucie Bidlasová a zdůraznila: „To je hlavní podstatou našeho odvolání, neboť rozsudek obsahuje seznamy dodané protistranou bez zohlednění problematických položek.“
Původně se proti rozsudku památkáři odvolávat nechtěli, avšak již dopředu avizovali, že definitivní rozhodnutí padne v okamžiku, kdy se podrobně seznámí s výčtem nárokovaných předmětů.
Na seznamu jich je 5600 a patří k současnému, ale i minulému vybavení zámku a památkáři sporný původ shledávají u stovek z nich. Mimo jiné je na seznamu například nábytek, obrazy, zbraně, svícny i třeba série fotografií či vzácné hodiny a další inventář, který běžně vídají návštěvníci zámku při jeho prohlídkách.
O vydání mobiliáře zámku Hrubý Rohozec rozhodl Okresní soud v Semilech letos v únoru. Před dvěma lety Ústavní soud (US) vydal nález, ve kterém konstatoval, že justice musí vycházet z rozhodnutí úřadů o navrácení československého občanství z roku 1947. Tím byla splněna základní podmínka pro vydání majetku.
Bezprostředně po rozhodnutí soudu právní zástupce Kammerlanderové Roman Heyduk kvitoval, že po 34 letech sporů je alespoň část ukončena. Nyní se však zdá, že nastal opak a i tato část sporu se protáhne. Dědička Walderode se totiž soudí ještě s řadou dalších institucí také o lesy a pozemky na Semilsku, Jablonecku a Liberecku.
Jeden z nejdelších restitučních případů v Česku
Spolu se sporem o vnitřní vybavení opočenského zámku na Rychnovsku jde o jeden z vůbec nejdelších tuzemských restitučních právních případů. Vzhledem k extrémní délce restitučního řízení, dosahující v tomto konkrétním případě třiceti čtyř let, by podle advokáta se specializací na ústavní a správní právo Tomáše Nahodila mohla Johanna Kammerlanderová po státu po dokončení restituce úspěšně požadovat i odškodnění za průtahy.
„Stát se v minulosti, zejména na přelomu tisíciletí, kdy byl ministrem vnitra Stanislav Gross a ministrem kultury Pavel Dostál, mnohým mediálně známým restitucím šlechtického majetku aktivně bránil. V té době vznikl dokonce speciální policejní tým Majetek, který, dost pravděpodobně i ve spolupráci se zpravodajskými službami, vyhledával v domácích a zejména zahraničních archivech důkazy proti předkům těch šlechtických rodin, které po listopadu 1989 usilovaly o vrácení svých rodových majetků. Stát dokonce zvažoval jejich trestní stíhání pro pokus podvodu restituovat majetek, který podle jeho názoru ani nemohl být v restituci vydán. To však zpochybnily soudy. Stát též odposlouchával advokáty restituentů. Zničit tyto odposlechy mu uložil až Ústavní soud,“ dodal Nahodil.
