Článek
Cestou zamával Telči, Slavonicím, Linci, Salcburku, Brenneru, Bolzanu, Trentu, Gardskému jezeru a dalším známým místům.
A pak to přišlo.
„Stojím před katedrálou Duomo a zpracovávám emoce. Je to neskutečný pocit,“ hlásil se ve čtvrtek před půl pátou z centra Milána. Poslední kilometry cesty ke stadionu chtěl přenášet živě, ale to se nepovedlo.
Šestého ledna vyrazil z Karlova náměstí v centru druhého největšího města Vysočiny. Pátého února, po 914 kilometrech, se v sedm večer konečně objevil u legendárního stadionu San Siro, kde v pátek večer začne plápolat olympijský oheň.
„Emoce se mnou cloumají. Sen se stal skutečností,“ vyťukal Nico Moro na facebooku.
V závěru cesty přemýšlel třebíčský dobrodruh i nad otázkou, kdy byl vnitřně přesvědčený, že dosáhne cíle. „Od samého začátku jsem byl nastavený tak, že to ujdu. I kdyby mi to mělo trvat o pár dní déle,“ líčil Novinkám, když se blížil k milánskému dómu.
Slunečného počasí si Nico Moro na své cestě z Třebíče do Milána příliš neužil. Tohle byla výjimka.
Někteří fanoušci sledující na sociálních sítích jeho cestu mu v závěru cesty psali, že už to má v kapse. „Ale to mi zbývalo ještě 60 kilometrů. Zkuste si to ujít jen tak, to je jako cesta z Třebíče do Brna,“ porovnával. Hlavně na začátku bojoval s tím, než si tělo zvyklo na zátěž.
Proto se snažil zůstat ostražitý až do cíle. „Ve čtvrtek ráno jsem uklouzl ve sprše a málem jsem si zlomil nohu,“ prozradil, že v bezpečí nebyl ani v teple a pod střechou.
„Do cíle mě dovedla pokora a respekt. Nechtěl jsem si hrát na suveréna, to by se mi vymstilo. Bez správně nastavené hlavy by to nešlo,“ popsal mladík svoje uvažování.
Pláštěnky nevydržely
Větším soupeřem než puchýře pro něj bylo počasí. Z domu vyrážel za silných mrazů, šlapal i ve vánici, místy zapadal až po kolena, nepříjemný byl ale i déšť, který jej pak provázel hlavně v Itálii už v situaci, když měl roztrhané obě pláštěnky a chránil se jen upraveným odpadkovým pytlem.
„Počasí mi komplikovalo celou cestu. Ale mohlo být ještě mnohem hůř. Kdyby za Gmündem i nadále chumelilo, tak bych tady ještě nebyl,“ byl si jistý. Krušno mu bylo také ve chvíli, kdy překonával v německém výběžku horský úsek. Naopak obávaný Brenner zdolal bez problémů.
„Nejvíc si vážím toho, že se mi nic nestalo. Každý den jsem se vystavoval určitému riziku. Moje očekávání se splnilo až ve chvíli, kdy jsem došel až k San Siru,“ líčil.
První velký milník. Cestovatel Nico Moro se na svém putování z Třebíče do Milána zastavil i před katedrálou v Linci.
Cestou se radoval i z maličkostí. „Třeba když jsem si dal v Linci originální linecké. To mi udělalo takovou radost. Pro mě to byl první milník,“ vzpomínal na první velké město na trase. Potěšila jej také nezištná pomoc lidí, kteří jeho cestu sledovali. „V jednotě je síla,“ poznal.
V Miláně se ukázalo, že jít pěšky bylo docela šťastné rozhodnutí. „To jsem vyhrál,“ smál se do telefonu pár kilometrů před cílem, když všude kolem houstla doprava a pro Itálii typické troubení se ozývalo ještě častěji než jindy. „Provoz je tady neskutečný, auto na autě.“
Fanoušek Bocelliho
V pátek se chystá do tetovacího salónu, protože z každé země, kterou navštíví, chce mít památku na své kůži. A pak už bude vyhlížet přítelkyni, která za ním dorazí na slavnostní zahájení. Protože obdivuje Andreu Bocelliho, nejvíc se těší, až vystoupí právě nevidomý italský tenorista.
Ještě předtím přivítají olympionici nezdolného poutníka v Českém domě. Za sportem se ale nechystá. Po víkendu v italském velkoměstě plánuje Nico Moro návrat domů a oslavu sedmadvacátých narozenin.
