Článek
Píše se rok 1953 a v Kremlu hledají, kdo nahradí zesnulého Josifa Vissarionoviče Džugašviliho, známého jako Stalin. Kdo to bude? Ten, za kým zůstalo nejvíce milionů mrtvol? Ten, kdo umí nejlépe popravovat, trávit, mučit, vydírat a znásilňovat? Ten, kdo rozpoutal nejděsivější vyhlazovací politické procesy? Ten, kdo se dokázal nejlépe domluvit s Hitlerem? Kdo ze Stalinových věrných soudruhů dokáže obsadit jeho místo? ptají se tvůrci příběhu, který vyšel i jako komiks či film.
Část tvůrčího týmu inscenace. Zleva dramaturg Vladimír Procházka, herci Jan Kolařík (Berija) Ctirad Götz (Chruščov), režisér Roman Polák, operní zpěvačka a herečka Linda Ballová a principál Bolek Polívka.
„Kdyby neměli na svědomí tolik bolesti a krve, jsou to jen obyčejní tajtrlíci, bezcitní zabedněnci, kteří si nezaslouží nic jiného než posměch. Až smích se nám stává obranou, záchrannou vestou. Ale pozor, voda je studená,“ konstatuje Bolek Polívka k výběru titulu.
A Vladimír Procházka jako dramaturg inscenace stručně vysvětluje, proč právě tato hra v této době: „Rozhlédněte se kolem sebe,“ říká Procházka, který stejně jako slovenský režisér Roman Polák po oslovení Polívkou pro tvorbu titulu příliš nejásali. „Když za mnou Bolek před půl rokem přišel, nejprve jsem odmítnul s tím, že mám raději Dostojevského. Bolek byl ale přesvědčivý, tak jsem si hru znovu přečetl a nakonec svolil. Dnes toho nelituji. Byl to zajímavý proces tvorby, při kterém vznikaly podprahové věci, které mohou rozesmát, ale i hodně zamrazit. Hra má sloužit i jako varování zvláště v dnešní době,“ uvedl režisér.
Příběh je nadsázka, postavy odpovídají
Půdorys příběhu odpovídá historickým skutečnostem. O přesné vylíčení tehdejší situace však nejde. „Hra je groteskní divadelní fraška. Řídí se svými vlastními zákony, a pochopitelně si historická fakta přizpůsobuje a zachází s nimi volně. Zároveň z nich však vychází, stojí v jejím základu, a ona se k nim v určité fantazijní hyperbole vrací. Podává ve svém výsledku jistou zprávu o určitém období dějin. Podává ji šíleně, groteskně a s brutální komediální nadsázkou,“ vysvětluje Vladimír Procházka.
Postavu L. P. Beriji známého svou krutostí vytvořil Jan Kolařík. „Kdybych své roli naprosto propadl a naplno si uvědomil, co všechno má moje postava sebou, musel bych se po každé zkoušce a generálce oběsit. I tak jsem se po odchodu z divadla při procházce nočním městem musel vybrečet. I z důvodu jakési obrany jsem si to pro sebe pojmenoval jako ‚cvičení stylu‘. Místy je to jako obraz od Hieronyma Bosche, místy civil, místy baroko. V každém případě je to groteska a částečně i detektivka,“ popsal své pocity Jan Kolařík.
A i když herci mnohdy zkouší i v negativních postavách hledat to dobré, v tomto případě to prý ani nešlo „To nebyl člověk, ale monstrum. Již ve 25 letech měl na svědomí deset tisíc poprav. V tom nic polidšťujícího být nemůže. Na druhou stranu, v abecedě těchto bizarních oblud se jim můžeme alespoň vnitřně vysmát,“ dodal herec.
Vycpaniny na postavách soudruhů
Role ostatních Stalinových pohrobků ztvárnili herci různých divadel. Michal Isteník či Ctirad Götz hrají Chruščova, Jaromír Dulava Malenkova, Petr Halberstadt Žukova, Jakub Uličník Bulganina a Martin Siničák Molotova. Snad i pro tuto různorodost si tvůrci pomohli u hlavních postav kostýmy s vycpaninami, které z postav dělají symboliku jednotně nabubřelých stranických funkcionářů. Dále hrají Radim Fiala, Lukáš Hroník, Tereza Marečková, Linda Ballová, Gabriela Štefanová, Norbert Komínek, Luděk Horáček, Tobiáš Zlámal a Magdaléna Šildová v alternaci s Mayou Zedníčkovou. Autorem scény je Tomáš Rusín, kostýmy navrhla Katarína Hollá, o hudbu se postaral Marko Ivanović.
Poslední letošní představení uvidí diváci ve středu 19. prosince, další patnáctého ledna v příštím roce.
