Článek
„Nazdar Szizore, ty pse šikovný,“ vítali jako hrdinu ve čtvrtek ráno psa Ivo Jeřely jeho kolegové na hasičské stanici v Hustopečích. „Vzal jsem si pár dní volno, abych byl s rodinou a taky si trochu odpočinul,“ přiznává velitel hustopečské hasičské stanice a sympatický psovod, že týden ve Venezuele byl náročný.
Čtyřiačtyřicetiletý Ivo Jeřela byl jedním z osmi kynologů, kteří do Venezuely vyjeli. Během týdne se střídali většinou po osmi hodinách, úkoly dostávali od koordinátora. On a jeho pes Szizor Námořník se měli podílet na záchraně lidí pod troskami. „Tím, že jsme tam přijeli čtvrtý den, využívali nás spíš už jen na kontroly sutin, jestli tam ještě není někdo živý. Aby už mohli místní začít odklízet sutiny,“ říká.
Szizor vyštěkal člověka
Jednu noc to ale bylo jinak. „Jedna z místních zdravotních sester doběhla za velitelem družstva, že naproti přes cestu pod sutinami dvanáctipatrového hotelu je slyšet škrábání. Vyrazili jsme se Szizorem tam, pod dohledem vojáků, ti s námi chodili všude kvůli bezpečnosti,“ popisuje dramatickou chvíli Jeřela.
Na místě bylo pár mrtvých, jako všude kolem. „Když jsem ale Szizora vypustil, skutečně se rozštěkal. Zavolal jsem si dalšího psovoda, který náš nález potvrdil, hasiči nasadili přístroj na zaznamenávání zvuků v sutině, dostali signál, co mají volat do megafonu, a ještě v tu chvíli člověk v sutinách reagoval,“ vzpomíná Jeřela.
Vyprošťovací práce trvaly dvanáct hodin. „Pak už ale kluci neměli vůbec žádné reakce, ani psů. Tím, že sutina byla hodně nebezpečná, prostor jsme opustili. Ten člověk nejspíš zemřel, bohužel, i tak to někdy bývá.“
Když jsme jejich blízké našli aspoň mrtvé, místní byli vděční, popsal člen českého týmu ve Venezuele
Týdenní záchranná akce nebyla náročná jen psychicky. Záchrannému týmu včetně zvířat dávalo zabrat i počasí. „Bylo vedro a neskutečné vlhko. Na vlhkoměru jsem měl kolem 75 procent,“ říká Jeřela. Postupem času se museli srovnat i s narůstajícím pachem rozkládajících se těl pod sutinami. „Pracovali jsme v respirátorech, zkušenější kolegové, kteří byli v Turecku, nám doporučili dát si pod nos tygří mast,“ vzpomněl si hasič, který byl na zahraniční záchranné misi ve Venezuele poprvé.
Ivo Jeřela chtěl být hasičem vždycky. Stejně, jako jeho otec.
Hasičem chtěl být Ivo Jeřela vždycky. Měl doma vzor. Hasičem byl i jeho otec. „Vždycky jsem chtěl pomáhat druhým, proto jsem šel k hasičům. Pak jsem se dostal k záchranařině se psy. Je úžasné, když vidíte, co dokážou najít,“ říká Jeřela a u nohou mu sedí pětiletý Szizor. „V sobotu měl narozeniny. Je to úžasný pes, samostatný, temperamentní, což je důležité, zvídavý a akční. Miluje letadlo, vrtulník, vodu. Rád poznává nové věci,“ komentuje chování parťáka Ivo Jeřela.
