Článek
Vraťme se na začátek. Jaké byly vaše první dojmy, když jste na místo dorazil?
Pobřežní oblast La Guaira, kde náš tým zasahoval, připomínala válečnou zónu. Můj první dojem byl čistý smyslový šok: všude se vznášel mrak prachu a kolem dokola jsem viděl totální i částečné kolapsy mnohapatrových budov. Dopravní kolaps se v ulicích snažily řídit skupiny těžce ozbrojených policistů a vojáků. Kulisu tvořilo neustálé hučení generátorů a jekot sirén.
Co vás tehdy nejvíc zasáhlo?
Nejsilnější momenty přišly ve chvíli, kdy se zavelelo absolutní ticho pro poslechové vyhledávání v sutinách. V tu sekundu se všechno – včetně té extrémně frekventované dopravy kolem – naráz zastavilo a člověku přeběhl mráz po zádech.
Jak moc se realita lišila od informací, které jste měl před odletem?
Ten rozdíl byl obrovský. Letěl jsem tam s tím, že škody nebudou tak děsivé, jako byly například po zemětřesení v Turecku. Na místě ale člověk zjistil, že realita je úplně jinde. Letiště nás přivítalo v naprostém chaosu. Ještě doma jsem si naivně zaplatil internet v mobilu, který tady ale vůbec nefunguje. To, co z Evropy vypadalo jako koordinovaný zásah, byla na místě čistá improvizace. Od první chvíle na sutinách bylo jasné, že rozsah škod a počet obětí je diametrálně jiný, než se oficiálně udává – to jsem nečekal.
Petr Klega s fenkou Terezkou
Tým USAR pomáhal už například v Turecku, Nepálu či Libanonu. Dá se zkáza ve Venezuele s něčím z toho srovnat, nebo byla tato mise specifická?
Rozsahem destrukce a kolapsem výškových budov to nejvíc připomínalo Turecko, ale tahle mise byla v mnoha ohledech naprosto specifická a extrémní. Na rozdíl od Turecka nebo Nepálu jsme pracovali v doprovodu těžce ozbrojené armády. To vytvářelo úplně jiný psychický tlak. Spalující tropické horko, extrémní vlhkost a prach vyčerpávaly lidi i psy stoprocentně rychleji.
Země se už před katastrofou potýkala s dlouhodobou krizí, jak to komplikuje záchranné práce?
Moc. Na zřícené mnohapatrové domy v La Guaiře zoufale chybí bagry, jeřáby nebo hydraulika. Většinu věcí jsme museli tahat ručně nebo se spoléhat jen na to, co jsme si sami přivezli. Kolabující zdravotnictví a urgentní lékařská pomoc jsou zcela zřejmé. Náš tábor jsme museli držet v absolutní soběstačnosti, od místních systémů jsme nemohli čekat nic. Je znatelná křehká bezpečnost v ulicích. Bez neustálého doprovodu ozbrojené armády nebo policie jsme nemohli do přidělených sektorů, kde jsme pracovali, vůbec vyrazit. Stáli i na všech stranách táborů.
Jak vy a vaši čtyřnozí kolegové zvládáte tamní horké klima?
Tropické klima v La Guaiře je pro nás extrémní záhul. Nejvíc tím ale trpěli psi. Na sutinách se drží sálavé teplo z betonu, které jim pálilo tlapky, prach jim zanášel sliznice a oči a hrozilo jim rychlé přehřátí. Režim nasazení jsme tomu museli striktně přizpůsobovat.
Jaké byly tedy intervaly nasazení?
Pes dokázal v plném soustředění a tempu pracovat maximálně 15 až 20 minut. Pak už kvůli únavě začínal ztrácet stoprocentní koncentraci, což jsme si v nebezpečné sutině nemohli dovolit. Jakmile odvedl svou práci, musel jít okamžitě do stínu, chladit se a pít.
Trosky jsou strašně nestabilní, plné ostrého skla, drátů a hlubokých děr. Do toho neustálé dunění techniky a mikrootřesy půdy, které pes vnímá mnohem citlivěji než my. Je to pro ně obrovský stres. Úhrnem mohl být pes čistého času na sutině přibližně 1,5 až 2 hodiny denně.