Článek
Co jste si říkal, když jste na místo katastrofy dorazil a poprvé viděl následky zemětřesení?
Představte si, že máte čtrnáctipatrovou budovu sesunutou do osmi metrů. Buďto jsou ty budovy na sobě přímo naskládané, říkáme tomu sendvič, nebo jsou částečně naskládané na sebe a pak vyvalené do nějaké strany. Takže trosky jsou enormní, protože k zemětřesení došlo v oblasti s celou řadou výškových budov. Z velké části jde o železobeton, jsou tu zborcené základní konstrukční prvky, zkroucené armatury, ze všeho čouhají dráty. Je to jako obrovská skládka suti a vy se v ní přehrabujete.
Pracovali jste na místě pět dnů. Jak byste je zhodnotil?
Rozsah té přírodní katastrofy je mimořádný, takže to bezpochyby byla obrovská zkušenost. Na přidělených místech jsme začali pracovat v neděli ráno okamžitě po postavení základny, tedy v podstatě hned po příletu. Naše nasazení ve Venezuele bylo usilovné, pracovalo se na směny ve dne i v noci 24 hodin, a to na dvou místech najednou.
Teď už ve Venezuele končíte. Jak vypadal váš poslední den před pátečním odletem do Česka?
V podstatě celý čtvrtek jsme strávili na místě, kde jsme měli naději na nalezení dvou živých osob. Měli jsme tam psy i speciální zvukovou techniku, tzv. GeoSAR, ale bohužel nám nepotvrdil přítomnost živých osob. Místní tam budou ještě dál pracovat, ale my jsme situaci na místě vyhodnotili jako nadstandardně rizikovou a nemohli jsme dál v činnosti pokračovat.
V čem byla riziková?
Nestabilita sutin, bylo by to velké riziko. Snažíme se dělat všechno, co můžeme, ale nesmíme překročit určité hranice.
Vaším hlavním úkolem bylo hledání přeživších.
Samozřejmě. V průběhu přibývajících dnů se ale šance najít v troskách ještě někoho živého snižovala, takže jsme pracovali i na vyprošťování obětí a některým místním a jejich rodinám jsme toho nalezeného zemřelého připravili, aby si ho mohli odnést.
Ve středu jsme měli podezření na živou osobu na jednom místě, kde se pracovalo celý den, a pátrali jsme pomocí těžké techniky a vybagrovali jsme se obrovské množství suti.

Čeští hasiči pátrají po přeživších po zemětřesení ve Venezuele.
Nikoho živého jste ale nenašli?
Bohužel našemu USAR týmu se nepodařilo najít žádného přeživšího.
A ostatní zahraniční týmy kolem vás?
Některé byly úspěšné, dokonce i ve čtvrtek našli kolegové jednu živou osobu.
Kolik jste označili a objevili obětí?
Označených obětí byly stovky nebo minimálně vyšší desítky. A podařilo se nám jich vyndat asi pět.
Jak moc to bylo náročné po psychické stránce?
Bylo to velmi emotivní. S místními jsme byli hodně v kontaktu a určitým způsobem jsme na ně už jen svou přítomností působili jako psychická podpora. Velice dobře nás přijímali v tom smyslu, že se o ně staráme, že tam s nimi někdo je a že se postará o jejich blízké. Už jen to mělo velký smysl.
Jaký moment se vám nejvíc vryl do paměti?
Je jich celá řada. Velmi emotivní bylo vyjímání obětí, ale hlavně komunikace s jejich rodinami. Je to věc, na kterou asi nezapomenu, protože lidé sice doufají, ale přitom zároveň vědí, jak to dopadlo. Jsou rádi, že tam s nimi někdo je, že jim nějakým způsobem poskytne první psychologickou pomoc.
Stačilo, že jsme jim dali vodu nebo čokoládu a chovali se k nim dobře, a oni měli pocit, že v tom nejsou sami. Semknutí místních lidí, kteří tu pracují ať už jako dobrovolníci, nebo pozůstalí po obětech, kolem našeho týmu bylo enormní. S těmi rodinami jsem přicházel právě já nejvíc do styku, protože jsem zároveň tlumočil.
Vnímali jako pomoc třeba jen nalezení těla jejich blízkého?
Tohle je vždycky pomoc v tom smyslu, že člověk dostane odpověď na otázku, kde jeho blízká osoba je, ví, že jsme ho odtamtud dostali a že důstojnost lidského života i toho těla je nějakým způsobem zachovaná.
Mluvil jste o tom, že jste tlumočil. Co dalšího jste měl na starosti?
Mojí primární funkcí byla dronová služba, přičemž s drony jsme plnili dva úkoly. Jeden byl situační přehled nad místem, tedy zmapování celé sutiny, včetně toho, co obsahuje, kde jsou díry, kde je to otevřené, zavřené, a k tomu statický průzkum místa.
Dalším pak byly vnitřní průzkumy zasažených objektů, k čemuž máme speciálně určené malé drony „na brýle“, a to jak s normální kamerou, tak s tou zabírající 360 stupňů. Lítáme tedy i do děr, kam se člověk nedostane anebo nemůže riskovat svou přítomnost.
K čemu kromě hledání těl jste drony používali?
Prováděli jsme s nimi základní průzkum týkající se statiky objektu a určení rozsahu místa našeho nasazení. Protože když přijdete po zemětřesení k nějakému objektu, tak nevidíte, kde ten dům, který měl čtrnáct pater, končí. Vidíte jen hromadu, ale za ní jsou ještě další velká místa. Drony nám tedy jednoznačně pomáhaly v otázce určení bezpečnosti těch lokalit.
Jakou další techniku jste používali?
Kromě dronů třeba echo lokátory. Ale nenahraditelnými pomocníky jsou pro nás psi. Dokáží nalézt pach živého člověka nebo vyznačit místa s těly.

Jiří Studnička ovládá dron hledající v sutinách domů živé i oběti po zemětřesení ve Venezuele.
Účastnil jste se loňské mise českého USAR po povodních v Texasu. Můžete to srovnat?
Texas byl rozsáhlý, ale přitom lokální, týkal se jen koryta řeky. Tady je to poměrně široce zasažené území, hodně obydlené, navíc i turistická oblast. Podmínky tu byly daleko náročnější, pracovali jsme ve vysokých teplotách a velké prašnosti.
Další věc je setkání s jinou mentalitou lidí, jihoamerická je odlišná od té naší. Naštěstí sem ale přijela pomáhat jako dobrovolníci i jako překladatelé spousta mladých lidí, kteří rozumějí cizím jazykům. Překvapilo nás i to, že na ulicích byli lidé, kteří měli Starlink a chtěli nám poskytovat satelitní spojení s naším štábem.
Už bylo rozhodnuto o vašem návratu. Jak to bude?
Já osobně přiletím do Česka s menší skupinou a s naším materiálem v neděli odpoledne, protože budeme jednou přestupovat. Větší skupina členů našeho týmu by se měla vrátit v neděli už brzy ráno, ta letí přímým armádním spojem.
Jiří Studnička
- je mu 43 let
- 4 roky působí u Hasičského sboru ČR (HZS), je v hodnosti plukovník
- člen českého záchranářského USAR týmu, který se specializuje na vyhledávání obětí přírodních katastrof
- vedoucí komunikace na Generálním ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR a zároveň vedoucí dronové služby (GŘ HZS)
- účastník misí USAR týmu v Texasu po povodních v červenci 2025 a ve Venezuele po zemětřesení v červnu 2026 - v obou obsluhoval drony a působil jako mluvčí mise




