Pražská záchranná stanice v novém. Na místě se starají o stovky zvířat

Ještě na začátku roku sídlila záchranná stanice v provizorních podmínkách v zahradnictví v Ďáblicích, než se mohla po více než dvou letech přesunout do nově vybudovaného areálu v Jinonicích.

„Stále se ještě zabydlujeme,“ říká vedoucí stanice Veronika Kraslová. Řeší se poslední úpravy se stavební firmou a je potřeba ještě dovybavit některé vnitřní prostory či voliéry.

Na deset tisíc metrů čtverečních, které nová stanice zabírá, se toho vešlo opravdu hodně – nacházejí se zde různé typy léčebných voliér a výběhů, veterinární ošetřovna, operační sál, JIP, přípravna krmiv, místo pro izolaci či kafilerní sklad.

Celý areál a jeho provoz je možné sledovat jako na dlani ze zelené střechy hlavní budovy, jež bude sloužit také při exkurzích a hodinách ekologické výchovy, za kterými sem směřují školní děti. V konferenčních místnostech se pak mají pořádat přednášky či semináře.

Vedle hlavní budovy stojí největší, stometrová univerzální voliéra hlavně pro ptáky. Na pozemku vzniklo i jezírko pro labutě a další pro kachny, stojí tu rozletové voliéry pro dravce a noční sovy, rozběhové voliéry pro veverky, větší výběh, kde by mohl zůstat třeba i vlk, kdyby bylo potřeba, nebo prostory pro kopytníky.

Přes dvacet zdejších zaměstnanců vzalo jen loni do péče necelých sedm tisíc zvířat, což bylo o tisícovku víc než v předchozím období. Počty přijatých jedinců rostou každým rokem, podle Kraslové je to i kvůli tomu, že má veřejnost více informací, kam se v případě nalezení zraněného či handicapovaného divokého zvířete nebo bezprizorního mláděte obrátit.

„Když naleznete takové zvíře, je vždycky dobré nám nejdřív zavolat na náš pohotovostní telefon a domluvit se na dalším postupu,“ vysvětluje Kraslová. Nálezce může zvíře dovézt do stanice sám, případně si pro něj zaměstnanec přijede. Zvířata umí i vyprostit z méně dostupných prostor, ke složitějším případům pak volají hasiče.

Nálezci se mnohdy o osud „svých“ zvířat dál zajímají, podle Kraslové jim volají a ptají se, zda se pacienta podařilo zachránit a jak se mu vede. „Z dospělců se nám daří zachránit 60 procent z nich, u mláďat jsou ta procenta mnohem vyšší, až 90 procent,“ dodává vedoucí.

Prioritou je jejich opětovný návrat do volné přírody. Ne vždy je to však možné. Třeba tři nalezená muflončata, která spolu v Jinonicích pobývají, nejde odchovat lidmi tak, aby se neochočila. Podobným zvířatům se pak hledá náhradní domov, kde budou žít. Velké stádo muflonů zvyklých na lidi se nachází třeba v areálu krčské Thomayerovy nemocnice.

Do péče ošetřovatelů se často dostávají divoce žijící živočichové pokousaní od psů a koček, ptáci lapení v sítích či zvířata sražená dopravními prostředky. Naopak třeba čápa bílého tu měli podle vzpomínek vedoucí jen jednou, aktuálně ve voliéře pobývá například racek nebo sýc – druh příbuzný sýčkovi.

Přijatá mají i drobná mláďata kun nebo veverek, která se ještě kojí, a proto si je ošetřovatelky berou domů, aby se o ně staraly nejen přes den, ale také v noci. „A začíná nám sezona ptačích mláďat, těch už je tu poměrně velké množství. V nejvyšší sezoně jich bude kolem tří set,“ počítá vedoucí.

V jedné z karanténních místností jsme jich při naší prohlídce viděli na pět desítek. Stará se tu o ně hned několik ošetřovatelek, protože i tato mláďata jsou náročná na krmení.

„Rozkrmovat začínáme od sedmi ráno a poslední krmení je kolem desáté hodiny večer. Je to opravdu mravenčí a časově náročná práce,“ potvrzuje vedoucí karantény Lucie Kotlíková.

V místnosti plné ptačího pípání mají třeba mládě brhlíka lesního, které vypadlo z hnízda. Předtím navíc nebylo dobře krmené, kvůli čemuž mu změkly kosti. Na denním menu má ptáček třeba cvrčky, ošetřovatelka mu je trpělivě podává pinzetou.

To sýkorky koňadry, zdejší nejčastější zástupci ptačích mláďat, dostávají malé červíky. Sýkorky mají drobné zobáčky a velké sousto by je mohlo zadusit. „Krmí se každých patnáct minut, mají strašně rychlý metabolismus. Kdyby se pár hodin nekrmili, tak to má fatální následky,“ objasňuje Kotlíková.

„A tohle je naše letošní první mládě sojky obecné, musí být v inkubátoru, protože není vůbec opeřené a špatně se mu udržuje tělesná teplota. Zároveň se musí v inkubátoru hlídat i vlhkost, ptáci mají takovou papírovou kůži trpící vysycháním,“ vypráví nám při jejím krmení.

Právě krmivo je vedle pracovní síly největším výdajem záchranné stanice, ve velkém nakupují třeba živé červy, směsi na dokrmování, specializované mléko pro mláďata nebo specializované granule pro vodní ptáky. Loni byly celkové náklady na provoz stanice, jež spadá pod příspěvkovou organizaci Lesy hl. m. Prahy, přes 18 milionů korun.

Procházíme další místnosti hlavní budovy a jen kousek od karantény se v několika boxech k sobě tulí pod výhřevnými lampami malá kachňátka. „Máme jich asi 80, což je najednou opravdu hodně,“ říká vedoucí ošetřovatelka Zuzana Pokorná.

Pokorná se stará třeba i o ježky, ještě před několika týdny jich tu pobývalo zhruba 150. V záchranné stanici strávili zimu v hibernaci a na jaře se vrátili opět do přírody. Teď tu pospávají čtyři desítky těchto savců s bodlinami.

„Nově nalezení ježci byli po zimě zesláblí a hubení, což je u nich někdy dáno vnitřními parazity. Asi desítce z nich se stalo, že spadli do jezírka,“ vypráví ošetřovatelka.

A zdůrazňuje, že ježci jsou nočními živočichy.

„Takže když ježka najdeme aktivního ve dne, má určitě nějaký problém, i když to na něm třeba není vidět. Kdyby ho neměl, tak spí někde schovaný. Jsou buď zranění, což je způsobeno člověkem, nebo jsou slabí, nebo jde o mládě, které ztratilo matku,“ vysvětluje. Nejlepší je proto zavolat na záchrannou stanici a poradit se s odborníky, zda a jak mu pomoct.