Archiv ministerstva zahraničí odhalil dokumenty k rozpadu Varšavské smlouvy

Pakt zemí východního bloku zvaný také Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci byl podepsán 14. května 1955 ve Varšavě jako rychlá protireakce připojení západního Německa do Severoatlantické aliance (NATO). Dělil se na dva sektory. Prvním byla vojenská část v podobě spojeného vojenského velení se sídlem v Moskvě, jemuž vždy šéfoval někdo z řad sovětské armády.

Druhá část paktu fungovala na politické úrovni. „Šlo o Politický poradní výbor Varšavské smlouvy, který se scházel minimálně jednou v roce. Nezasedal v Moskvě, ale scházel se v jednotlivých státech, a když došlo k rozpuštění Varšavské smlouvy, tak zrovna výbor zasedal v Praze,“ vysvětlil Novinkám Pavel Boháč z Odboru administrativy a zpracování informací Ministerstva zahraničních věcí ČR.

V rámci politické části vznikly časem instituty jako výbor ministrů zahraničních věcí nebo spojený sekretariát Varšavské smlouvy v čele s generálním sekretářem, jehož zasedání také kolovala a měla za cíl vydávat jednotná geopolitická stanoviska za celý pakt.

Po sametové revoluci v listopadu 1989 a pádu východního bloku vznikl značný tlak na rozpuštění Varšavské smlouvy, kde nejvyšší velicí pozice ale zastávali vždy generálové sovětské armády. I proto Československo nechtělo z Varšavské smlouvy pouze vystoupit, ale po boku zejména Maďarska a Polska požadovalo její oficiální zrušení. Jejich zástupci i politici Bulharska, Rumunska a Sovětského svazu ukončili činnost Varšavské smlouvy podpisem protokolu 1. července 1991 v pražském Černínském paláci.

Za tehdy už Českou a Slovenskou Federativní republiku pakt podepsal prezident Václav Havel. Čelného představitele Sovětů Michaila Gorbačova zastupoval tehdejší viceprezident Gennadij Janajev. Za Polsko se schůze zúčastnil Lech Wałęsa, za Bulharsko Želiu Želev, za Maďarsko József Antall a za Rumunsko Ion Iliescu.

V archivu ministerstva zahraničí se nachází kromě kopie ustanovující smlouvy z roku 1955 také usnesení Národního shromáždění, kterým byla smlouva tehdy v tuzemsku schválena. „Máme zde ale také kopii Smlouvy o omezení konvenční výzbroje v Evropě, deklaraci 22 států NATO a Varšavské smlouvy, v níž bloky roku 1990 prohlašovaly, že se navzájem už nepovažují za nepřátele. A hlavně originál Protokolu o ukončení platnosti smlouvy včetně pečetidla a razítka, kterými byl akt stvrzen,“ dodal Boháč.

Zásadní úlohu sehrála Varšavská smlouva během své jediné vojenské akce, a sice invaze do Československa v srpnu 1968, kdy Sovětskému svazu umožnila rozmělnit zodpovědnost za vpád do země, od něhož se v rámci paktu distancovaly jen Rumunsko a Albánie. „Když pouze Sovětský svaz řekne, že se mu nelíbí, jak se vyvíjí socialismus v Československu, nevypadalo by to dobře. Zatímco, když to řekne Varšavská smlouva v podobě pěti koaličních zemí a účastní se toho pět koaličních armád, tak se tíha odpovědnosti přerozdělí,“ vysvětlil Novinkám historik Vojenského historického ústavu (VHÚ) Praha Prokop Tomek.

Všechny klíčové pozice ve velení Varšavské smlouvy měli drtivou většinu fungování paktu Sověti. Zástupci ostatních armád v ní v podstatě plnili funkci jakýchsi lepších styčných důstojníků, kteří pouze přenášeli data pro centrální rozhodnutí z Moskvy.

„Existovala funkce generálního tajemníka politického poradního výboru Varšavské smlouvy, kterou po celou dobu zastával jediný sovětský diplomat. Až od června 1990 do července 1991 se jím stal československý diplomat Zdeněk Matějka, jenž administroval celé rozpuštění paktu. Všechny klíčové funkce, jak politické, tak vojenské proto byly v rukou v rukou Sovětského svazu,“ dodal Tomek.