Článek
Když znovu prochází tamějším areálem, byť už v jiné roli, vrací se Veronice spousta vzpomínek. „Vybavuju si, jak se mnou šla rodina. A já měla starost, co s ní ty čtyři měsíce bude,“ vypráví Plzeňanka.
Pít začala v roce 2015 kvůli osobním problémům a stresu, které zažívala. Střídala se u ní období, kdy se alkoholu ani nedotkla a kdy mu naopak holdovala. Jenže během covidu se jí situace už vymkla z rukou a jednoho rána ji synové nemohli vzbudit. „Plakali, protože se báli, že jsem mrtvá,“ nastiňuje.
„Nejtěžší je nechlastat, než začnete léčbu“
Sebrala veškerou odvahu, vzala telefon a zavolala do psychiatrické nemocnice v Dobřanech na jižním Plzeňsku. Za pět dní nastoupila. „Nejtěžší je vydržet nechlastat, než začnete léčbu,“ myslí si. „Co bych tehdy dala za to, kdybych mluvila s někým, kdo už to má za sebou,“ dodává.
Právě proto se rozhodla veřejně sdílet svůj příběh a také pomáhat lidem s podobným osudem. „Je to pořád stigma. Někteří to berou, že prostě jdete do blázince. Samozřejmě je tam jiný režim, malé pokoje a podobně. Ale mně tam zachránili druhou půlku života,“ je přesvědčená.
Bývalá rozhlasová a televizní moderátorka Veronika Albrechtová
Díky rozhovorům, jež dává do médií, i osobnímu blogu už se Veronice ozvalo několik alkoholiků. A ona je doprovodila do psychiatrické nemocnice. „Když vezmu za ruku holčinu a jdu s ní na šestadvacítku (oddělení pro léčbu závislostí – pozn. red.), to je úžasný pocit. Takový jsem doteď nezažila,“ přiznává sedmačtyřicetiletá žena.
Je ale nohama na zemi. Dobře ví, že mnoho pacientů se na oddělení vrací nebo začne znovu pít. „Z šestnáctičlenného turnusu nás zůstala jen hrstka,“ říká smutně. Abstinuje rok a šest měsíců. „Lepší je to počítat až od ukončení léčby, tedy rok a dva měsíce,“ upřesňuje.
Každé ráno děkuje, že nemá absťák
Momentálně se cítí skvěle. Přeskládala si životní hodnoty a snaží se tolik nestresovat. „To byly přesně momenty, kdy jsem sáhla po flašce,“ připouští.
Před časem si pořídila štěně, se kterým chodí denně i patnáct kilometrů. „Naštěstí nemám na alkohol vůbec chuť. Ale nikdo neříká, že to nemůže přijít. Člověk musí být pořád ve střehu,“ je si vědoma.
Každé ráno znovu děkuje, že může normálně vstát a nemá absťák. „Když mi zazvoní budík, hlavou mi vždycky probleskne: To je fajn, že se mi neklepou ruce. Spousta míst ve městě, kudy často procházím, mi připomíná, kam jsem zašla na panáka, kde jsem se zastavila pro lahev,“ zmiňuje.
To (ne)zvládnu sama
Z blogu, s nímž začala už v Dobřanech, vzniká kniha. Její příspěvky doplní pedagožka z psychiatrické nemocnice Dita, která ji velmi ovlivnila a dodnes se s ní schází. „Vyjít by měla už v září,“ prozrazuje. Radost Veronice dělá i podcast To (ne)zvládnu sama, v němž hovoří o závislostech i duševním zdraví. Vytvořila ho společně se Zbyňkem Robochem, který si prošel těžkými depresemi, a plzeňským muzikantem Jiřím Šneberkem.
Jejich hosty jsou lidé s podobnými zkušenostmi, ale i známé osobnosti, jako třeba zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková nebo herec David Matásek. „Ten se mnou, aniž by to věděl, strávil čtyři měsíce v léčebně,“ vtipkuje Veronika. Poslouchala totiž audioknihu, kterou načetl. Později mu napsala a setkání klaplo.