Článek
Jedno však bylo vypočitatelné, a to jí někteří jistě v duchu vyčítali nejvíc: ten hlas se nedal koupit.
Případ Hany Marvanové se dá jistě velmi snadno spláchnout konstatováním, že by se lidé tak obtížně váhající mezi nekompromisností abstraktních ideálů a nezbytností kompromisů v politické praxi jednoduše neměli plést do politiky. Sotva si však můžeme přát, aby v ní zbyli jen ti, kteří s tím nikdy žádný problém nemají. Případ Hany Marvanové a jejího obtížného rozhodování však současně představuje názornou lekci o tom, jak je nutné poměřovat politické ideály právě politickou praxí.
Všichni členové a příznivci pravicové Unie svobody pochopitelně pociťují občasné svěděni z toho, že vstoupili do vládní koalice s levicovou sociální demokracií. Druhá věc však je, co v té vládě dělají a jak jsou užiteční. Na to nejlepší odpověď dávají nespokojenci v rádoby radikálním křídle ČSSD, kteří svému vlastnímu vedení vyčítají, že unii předalo první housle. To je samozřejmě přehnané, ale v tom nejdůležitějším, co má tato vláda v programu a co objektivně musí prosadit, to jest dovést republiku do Evropy a dovést ji tam v dobré hospodářské kondici, je účast unionistů ve vládě prospěšná. A pokud jde o ty jejich pravicové ideály, pak pro nezbytnou reformu veřejných financí by se mohli spojit třeba s čertovou babičkou, aniž by si příliš zadali.
O zrazování ideálů však nejvíc nažvaní právě ti, kdo by měli mlčet. Je kouzelné, když třeba figurky z řad bývalých Klausových podržtašků vyčítají ČSSD, že není dosti sociální. Člověk se pobaví hned dvakrát. Poprvé když si vzpomene, jak se kdysi v období tvrdého tržního hospodářství bez přívlastků vesele promrhávaly peníze na mzdy zaměstnanců v podnicích, které produkovaly jen ztráty. Podruhé když si uvědomí, že zásadním cílem těchto zásadových poučovatelů jsou zejména korýtka ve správních a dozorčích radách.
Koalice tak pestrobarevná, jako je ta současná, se samozřejmě neobejde bez potíží, dílem dramatických a dílem i komických, jaké vytvářela Hana Marvanová. Ale je to první koalice v naší nové historii, ve které ti malí nejsou okřikováni a mohou tedy prosazovat své vidění světa. Ale raději to nezakřikněme, když ještě nevíme, jak se to teď vyvrbí.
PRÁVO 22. září