Článek
Vždyť by možná stačilo jen jediné volební období na čerstvém opozičním povětří a mohly by se prošustrované preference opět vrátit. A navíc by pak socanská vláda mohla směle utrácet, co našpórovali Topolánkovi snaživci.
Má to ale přinejmenším dva háčky. Za prvé: přinejmenším část národa neztratila paměť a nedokáže zapomenout, že vláda Václava Klause začala s velmi pohodlným sociálním polštářkem a skončila se škudlivými balíčky. Je tu tedy mezi teorií o pravicovém umění prosperity a prožitou praxí jistý rozpor.
Za druhé: ODS by dělala reformu mnohem lepší a efektivnější, ví přesně jak, a dokonce to hodila na papír pod pracovním názvem Modrý úděl (nyní přejmenováno na Modrou šanci, aby to neznělo tak trpně), jenže ví a nepoví.
Přitom bylo dost příležitostí, aby pověděla, anebo - chce-li si snad nechat své reformní perpetuum patentovat - alespoň naznačila. Naposledy zrovna v tomto čísle Práva sám předseda Topolánek. Nemůže si stěžovat, že by neměl dostatečný prostor, nemůže tvrdit, že se ho kolega Kramer na ty věci neptal, avšak jeho odpovědi jsou samá mlha, byť samozřejmě modrá.
Kdo však bude číst pozorně, toho asi napadne, že se ODS nepříčí jen možnost dát své reformní rozumy k dispozici, aby se z nich Špidlovi socani mohli poučit, ale ještě víc ji děsí představa, že by se ve Strakovce skutečně malovalo. Kdyby totiž právě nyní hrozilo, že bude muset vládnout, mohla by si současné papírové preference, pocházející nejspíš rovným dílem z koaličních problémů a z prezidentovy čerstvě objevené lidovosti, vetknout za klobouk.
Nastává tedy situace, kdy všichni chápou, ale nikdo nedbá. Odborářští vůdcové dobře vědí, že reforma je nezbytná, přesto budou muset vyvádět své houfce na náměstí, aby je uchránili před hrozbou neúnosného šroubu. Pravice bude hlásat pravicovou razantnost, ale karty na stůl nevyloží, aby si nepohoršila, vždyť i odborář je volič. A při hlasování o rozpočtu budou někteří poslanci za ODS připraveni k oběti nejvyšší, aby náhodou vládu nepřehlasovali a nepoložili. To je náš úděl nikoli modrý, natožpak růžový, leč reálný.
PRÁVO, 21. června