Článek
O zatmění informovala média již dlouhou dobu dopředu a výskyt všech zatmění, ať už Měsíce či Slunce, je předpovězený mnoho let dopředu. Díky tomu jsem už dávno se situací počítal a netrpělivě vyhlížel nedělní večer.
Hlavním cílem je, aby neselhala technika. Teleskop i zrcadlovky musely být včas nachystané, vyčištěné a hlavně vybrat vhodné pozorovací místo.
Říčany u Prahy jsou kromě své blízkosti metropole i obcí protkanou mnoha zdroji světelného znečištění. Lampy, mor všech astrofotografů a pozorovatelů noční oblohy, září do dáli jako majáky a vysmívají se všem pokusům o noční focení.
V části Pacov na okraji Říčan mám ale velké štěstí, protože vlastně jen pár metrů od našeho domu je několik míst s celkem dobrým výhledem a s relativně mírnějším světelným znečištěním. Tyto podmínky mi umožňují pravidelně během nocí fotit různé věci od galaxií, mlhovin až po případné zatmění Měsíce.
Měsíc sleduji na obrazovce mobilního telefonu. Vše se zdá v pořádku, snímání může pokračovat.
Bylo něco kolem devatenácté hodiny a já si pomalu připravil svůj vercajk a vyrazil. Dlouhá tyč, stativ a fotoaparáty na krku. Ulicí kráčelo přetechnizované monstrum, které se zastavilo za popelnicemi. Sousedi, kteří jsou už zvyklí na mé astro kratochvíle, zdravili a zpomalovali ve svých autech.
Ustavit teleskop, připravit fotoaparát a už jsem vyhlížel na východní obzor. Vzdálené stromy trochu překážely ve výhledu, ale mobilní aplikace jasně ukazovala, že už by měl být vidět. „Tak kde sakra je?“ pomyslel jsem si. Zamhouřil jsem očima a spatřil něco, co se nořilo z modravé temnoty padajícího soumraku. Byl tam!
Měsíc se pomalu vynořuje nad východní obzor.
Okamžitě jsem přepnul na astro mód. Ten se projevuje absolutní ignorací okolí a soustředěním se na věc. Navést teleskop na cíl se nakonec zdálo trochu těžší, než jsem si myslel. Autonavádění totiž nechápalo, že „nevidí Měsíc“. Nakonec se mi po krátkém boji podařilo uspět a na mobilním telefonu, který je s teleskopem propojený, se objevily kontury našeho vesmírného souseda.
Okamžitě jsem zahájil snímání a druhou rukou jako chobotnice stíhal ještě ovládat zrcadlovku. Zkontrolovat zaostření, nastavení, přepnout, vypnout a zas o kousek posunout a snížit expozici. Na první pohled se to zdá, jako pásová výroba či podivný chaos, ve kterém je ale řád s cílem odnést si každý detail a moment. Je to disciplína, kterou musí každý fotograf a zejména astrofotograf ovládat.
Mravenčí práce
Fáze úplného zatmění byla zejména ve chvíli, kdy byl Měsíc ještě níž nad obzorem. Jak stoupal, viděl jsem jak postupně stín Země ustupuje a Měsíc se začíná znovu vynořovat. Šlo to pomalu, díky tomu měl člověk možnost si celou scenérii vychutnat do největšího detailu.
Paradoxem fotografování v některých situacích bývá, že si člověk daný moment vychutná nejvíce až doma při zpracování fotografií. Neříkám, že si během práce nenajdu čas se na chvíli zastavit a podívat se, ale pak už zas musí člověk hlídat, aby vše bylo tak, jak má být. Oproti běžným úpravám astrofotografií, tedy mlhovin či galaxií, se v samotném závěru zdála práce na fotkách Měsíce jako celkem oddechová záležitost.
Náhled obrázků z teleskopu vypadá dobře. Kontroluji i zrcadlovku. Vše probíhá až podezřele hladce.
O životě a smyslu lidstva
Z dálky mě zdraví náš soused, který se přišel také podívat. Během focení probíráme vše od smyslu života a malosti našich problémů vůči nekonečnému vesmíru. Jako němý svědek naší rozpravy se Měsíc sunul postupně výš a výš a odhaloval svou na chvíli ztracenou krásu a svit.
Z rudého obra se stával zase zářivý klenot na obloze. Noc byla chladná a měl jsem na sobě jen tričko a po hodinovém pochodování na místě už jsem cítil chlad v nohách. Ještě kousek zbýval, ještě poslední snímek a ještě jeden. Paměťová karta postupně začíná praskat ve švech a mě dochází, že kouzelný moment se pomalu chýlí ke konci.
Stromy a ulice začínají zářit šedavým svitem, Měsíc opět převzal plnou kontrolu nad nocí a dal sbohem jedinečnému okamžiku. Rande Slunce, Měsíce a Země je u konce.
Vše má svůj konec
Balím věci a táhnu je postupně domů. Dosednu a rychle si ohřívám zbytek jídla a mezitím rychle kopíruji fotografie do počítače. V tu chvíli nastává „neviditelná práce fotografa“. Lidé většinou vnímají jen výsledný snímek, ale málokdo ví, kolik práce se skrývá za tím, než je taková fotka hotová. Je to otisk autora, záznam momentu, který se neopakuje.
Procházím fotografie a dávám se do práce, o které vím, že potrvá celou noc. Hlavním cílem bylo sestavit koláž zachycující celý průběh zatmění. Po hodinách práce konečně klikám na tlačítko uložit a otevírám soubor.
„V pořádku“, pomyslím si a zalije mě pocit uspokojení z dobře odvedené práce. Netrvá ale dlouho…Jen do další noci či dne, kdy mě zase něco přiměje vyjít ven a začít zase fotit. Je to nekonečný koloběh a soupeření s časem, pokusy zachytit prchavé momenty zajímavých událostí a zachovat je pro příští generace, pro ostatní lidi.
