Tři možná jména pro obranu: bývalý generál, šéf asociace zbrojařů a exministr

Generál Jaromír Zůna patří k nejzkušenějším důstojníkům, kteří v posledních letech opustili aktivní službu. V armádě zastával řadu funkcí, mimo jiné byl zástupcem náčelníka generálního štábu Aleše Opaty a dlouhodobě se podílel na koncepci ozbrojených sil.

Vojáci i politici ho často označují za „organizačního generála“ – člověka, který umí propojit vojenskou logiku s civilní správou a procesy řízení.

Má pověst racionálního technokrata, který se vyhýbá politickým gestům. Na rozdíl od některých svých kolegů se nikdy výrazně neprofiloval veřejně, ale v armádním prostředí byl považován za spolehlivého vyjednavače a odborníka na obranné plánování.

Právě jeho schopnost vést úřad z pozice odbornosti by podle některých zdrojů mohla být výhodou v době, kdy ministerstvo čelí tlaku na modernizaci i na kontrolu obřích výdajů.

V Evropě není zcela běžné, aby resort obrany vedl voják, ale nebyla by to ani výjimka. Ostatně i Česká republika něco takového v novodobé historii zná. Před dvanácti lety to byl Vlastimil Picek.

Posledním působištěm generála Zůny byl post vojenského přidělence v Číně, kam zamířil poté, co se nestal náčelníkem generálního štábu. Někteří politici to tehdy vnímali s nelibostí. Ministryně obrany Jana Černochová uvedla, že by si v čele armády dokázala představit „většího bojaře“, tedy důstojníka s většími bojovými zkušenostmi.

Přesto patří generál Zůna k nejzkušenějším a nejvzdělanějším vojákům novodobé historie české armády, s bohatou praxí z mezinárodních struktur i z řízení klíčových obranných projektů.

Druhým jménem je Jiří Hynek, dlouholetý prezident AOBP. Patří mezi nejvýraznější postavy českého zbrojního byznysu. Reprezentuje firmy, které se podílejí na dodávkách pro armádu, policii i záchranné složky, a často vystupuje jako hlavní mluvčí českého obranného průmyslu.

Hynek dlouhodobě poukazoval na nutnost oprostit se v obraně od závislosti na USA. „Evropští politici věděli roky, že se USA odklání od Evropy, teď jen hrají překvapené,“ řekl po loňských výrocích Donalda Trumpa o tom, že musí Evropa více zbrojit.

Jeho jméno je spojeno i s politikou – v roce 2018 kandidoval na post prezidenta republiky a později vedl menší uskupení Realisté. Odborně bývá respektován pro přehled o české zbrojní výrobě a jejím exportu, zároveň však jeho vazby na průmysl vyvolávají otázky ohledně možného střetu zájmů, pokud by skutečně usedl do čela ministerstva. Hynek se dlouhodobě hájí tím, že právě jeho znalost prostředí je pro řízení obrany výhodou.

Hynek je oblíbený mezi bývalými vojáky i zbrojaři. „Jiřího Hynka bych rád viděl na postu ministra obrany, jeho vazby na domácí obranný průmysl jsou velkou výhodou,“ uvedl například na sociálních sítích bývalý velitel speciální jednotky Vojenské policie SOG Lumír Němec.

Ve hře zůstává zřejmě také Lubomír Metnar, ministr obrany v předchozí vládě Andreje Babiše. Ten byl krátce také ministrem vnitra, takže má zkušenosti z obou silových resortů. V minulosti byl vnímán jako zkušený manažer, který se drží stranou politických sporů, ale nemá problém vystoupit a obhájit svá stanoviska.

Na schůzi sněmovního výboru pro obranu na začátku tohoto roku ministryně obrany Jana Černochová (ODS) ostře reagovala na Metnarovy výroky na sociální síti X, které kritizovaly hospodaření resortu a postupy při čerpání rozpočtu. Od Metnara požadovala omluvu a označila některé výroky za „nehorázné útoky a lži.“ Později ale vydal Nejvyšší kontrolní úřad zprávu, ve které kritiku hospodaření resortu potvrdil.

V současnosti se o Metnarovi častěji mluví v souvislosti s resortem vnitra, kde by mohl zúročit své policejní zkušenosti. Jeho jméno se přesto v kuloárech objevuje i při debatách o obraně – a to právě kvůli tomu, že už resort vedl před ministryní Černochovou a zanechal po sobě stabilní období a řadu uzavřených modernizačních smluv.

Volba nového ministra obrany tak bude podle všeho hledáním rovnováhy mezi odborností, loajalitou a politickou přijatelností.

Generál Zůna přináší autoritu a zkušenost z armády, Hynek přehled o zbrojním průmyslu a kontakty do firemního prostředí a Metnar představuje „sázku na jistotu“ – úřednický přístup s řadou kontaktů a zkušeností.

Kdo nakonec uspěje, bude záležet hlavně na politických vyjednáváních, ale i na tom, jakou roli chce nová vláda armádě a obraně přisoudit – zda čistě odbornou, nebo výrazněji strategickou s ohledem na stále zuřící válku na Ukrajině a další bezpečnostní výzvy. Ani jeden z kandidátů zatím nebyl ohledně svého možného angažmá sdílnější.