Svědectví z uprchlického tábora: Migranti jsou jako časovaná bomba, Unie ztratila soudnost

Od prosince 2015 do konce letošního ledna jsem strávil šest týdnů mezi uprchlíky v přestupním uprchlickém táboře Dobova na slovinsko-chorvatských hranicích, kudy táhne do Evropy balkánská migrační vlna.

Denně táborem prošly asi tři tisíce uprchlíků – byly tu i celé rodiny, ale většinou osamocení mladí muži.

Přicházeli nejen ze států postižených válkou – Sýrie, Afghánistánu či Iráku –, ale situaci tu zkoušelo využít také mnoho skutečně jen ekonomických migrantů z území, kde žádná válka není. Většina z nich neměla žádné osobní doklady – úmyslně je zničili, aby nešlo zjistit jejich pravou totožnost nebo zemi původu.

Registračním centrům, která jim vystavovala v Evropě nové provizorní doklady, tak uprchlíci mohli nalhat cokoliv – jakákoliv jména a data narození i národnost. Úkolem registrací bylo tyto vyřčené údaje jen zapsat, ne je ověřovat.

V Řecku vlastně migranti ani lhát nemuseli, tam jim totiž vystavili a vystavují dál doklady, do nichž všem vepíšou, že se narodili 1. ledna. Ať už s tím uprchlíci souhlasí, nebo ne.

Nejdůležitější částí práce s uprchlíky v táboře byly osobní prohlídky uprchlíků a jejich zavazadel.

Za daných podmínek tak lze nejsnáze zjistit, zda nejde o rizikového člověka nebo přímo bývalého bojovníka Islámského státu, al-Kajdá či Tálibánu. Ostatně, denně se tak zabavilo několik kilogramů zbraní – převážně bodných a sečných, ale i paralyzérů, nunčaků a dalších nebezpečných předmětů.

Za těch šest týdnů jsem zažil, jak mezi migranty odhalili desítky radikálních islámských bojovníků. V mobilech měli někteří z nich fotky a videa zachycující, jak brutálně mučí nebo zabíjejí své oběti. Několik dalších mělo u sebe dětskou pornografii či fota a videa mučení nahých žen.

Byli předáni slovinské kriminální policii. Ta je ovšem většinou pouze vyslechla, provedla zápis a k velkému všeobecnému překvapení je pustila dál do Evropy. Přitom podle pravidel EU takové osoby nesmějí vkročit do schengenu, kam ostatně nesmí nikdo už jen v případě, že předloží neplatné doklady.

Všechna pravidla prostě padla, pouští se v podstatě každý, putují dál do Evropy jako chodící časovaná bomba.

Jako dlouholetý ochránce lidských práv se stydím za to, že se na tomto dění za kulisou falešné humanity – mnohdy totiž kvůli dotacím – podílí řada neziskových organizací, včetně těch pro lidská práva. Nic to nemění na faktu, že tam, na hranicích, jsem se setkal i se skutečnými uprchlíky před válkou. Ať už to byli umírnění muslimové, ateisté, nebo křesťané.

Oběti tragických událostí si zaslouží najít bezpečí v Evropě. Jenže na rozdíl od problémových a věčně nespokojených ekonomických migrantů nebo těch, kteří cestu do Evropy berou rovnou jako poslání v šíření islamismu, si ta menšina příchozích válečných uprchlíků pohostinné Evropy hodlá většinou vážit.

Chce tu skutečně pracovat a sdílet, nebo alespoň respektovat, evropské hodnoty. Tragédie těchto lidí nám nesmí být lhostejná. Avšak slít kvůli chiméře umělého, „řízeného“ multikulturalismu tyto osudy bez rozlišení s vlnou ekonomické migrace i se spoustou příchozích s potenciálně nebezpečným posláním mi připadne jako vrchol nezodpovědnosti i pokrytectví.

Evropská unie jako by ztratila soudnost, když hazardérsky živí sílící rizika teroru na svém území. Silvestrovské násilí v Kolíně nad Rýnem a dalších městech, které změnilo atmosféru v Německu, je ale jen špičkou ledovce celého problému.

Když se pak proti rizikové vlně nelegální migrace zvedá protest zdůrazňující právo Evropanů na zachování lidských práv a svobod, důstojnosti žen a evropské kultury, jsou účastníci nálepkováni coby xenofobové.

Často paradoxně od ochránců lidských práv. Chrání asi tedy úplně jiná práva než ta naše.