Sergio Leone: Ital, který změnil western

Hned u narození si Sergio Leone nemohl stěžovat na sudičky. Budoucí filmař a autor divácky populárních, a přitom kritikou oceňovaných filmů se narodil do rodiny filmového režiséra Vicenza Leoneho a herecké divy Bice Waleranové.

Rodiče dospívajícího syna od filmové profese sice odrazovali a poslali Sergia studovat práva. Mezi mladými adepty práv však tehdy bylo celkem oblíbené utéci k umění, divadlu a filmu. Mladý Leone studií brzy zanechal a stal se asistentem několika režisérů. O jeho filmovou školu se postarala praxe, která trvala celých čtrnáct let.

Když se v roce 1960 konečně dostal k režii, natočil nepříliš ambiciózní, komerční film Colossus of Rhodes (Rhódský kolos). Sám o něm řekl, že jej udělal proto, aby si zaplatil líbánky ve Španělsku. Jeho další projekt, western  Pro hrst dolarů, už ale měnil dějiny filmu. Šlo o kovbojský remake Kurosawova samurajského filmu Yojimbo.

"V mém dětství Amerika a americké filmy představovaly náboženství. Obdivovali jsme je. A potom na konci války najednou opravdoví Američané vstoupili do mého života. Objevili se v podobě vojáků sedících v jeepech a zničili všechny moje představy. Vůbec nevypadali jako postavy z hollywoodských filmů. Byli to vojáci, jací jsou všude na světě stejní - šlo o chamtivce toužící po snadném potěšení a laciném zboží," řekl později Leone.

Italský režisér začal natáčet westernové filmy o svém obrazu Ameriky. Divoký západ v jeho filmovém podání je sice stále mýtickou krajinou a prostorem svobody, kde štěstí jednoho závisí na jeho rychlých koltech a tvrdých pěstech. Na rozdíl od klasických amerických westernů, které Divoký západ a jeho dobývání civilizací bílého muže často idealizovaly, však jeho filmy přinášejí skeptičtějí vizi. Hrdinou Leoneho trilogie Pro hrst dolarů, Pro pár dolarů navíc a Dobrý, zlý a ošklivý není žádný klaďas, ale tvrďák, osamělý "muž bez jména", který je podobně chtivý peněz a bez skrupulí jako lotrové. Když ve snímku Pro hrst dolarů pomůže vesničanům zbavit se dvou soupeřících gangů, udělá to pro prachy. Navíc zvládá efektní chlapáctví a okolí glosuje břitkým, úsečným humorem, zatímco v koutku úst převaluje cigaretu.

Svou mezinárodní slávu si zde získal Clint Eastwood, do té doby neznámý herec a představitel kovboje z televizního seriálu. Vedle toho, že na roli vypadal mladší, byl největší problém v tom, že Eastwood předtím nikdy nekouřil. Autor nejdříve nabídl roli Henrymu Fondovi, Charlesi Bronsonovi a Jamesi Coburnovi, ale Coburna a Fondu si nemohl se svou malou produkcí dovolit a Bronson jeho scénář odmítl. Protihráče zloducha plukovníka představoval také méně známý herec Lee Van Cleef.

Leonemu se v trilogii podařilo změnit kánony westernu, přestože trvalo dlouho, než si jako westernový filmař získal uznání v Americe. V jeho filmech, které jsou označovány jako spaghetti westerny, se neobjevovali indiáni, hrdina nehrál na kytaru, ani nedisponoval výjimečnými schopnostmi, zázračnou puškou nebo koněm, co přiběhne na zapískání. "Namísto toho Leonův pohled oslavuje energii americké mytologie, násilného individualismu a chlapáctví, které zůstává poměrně chladné k morálním hodnotám," dodává filmový kritik Daniel Edwards.

Jako už úspěšný filmař se Leone znovu vrátil k westernu filmem Tenkrát na Západě. Tříhodinový snímek je výstavní ukázkou autorova stylu - tvoří jej pomalé expresivní záběry, dramatické střihy, blízké detaily (slavný Leoneho detail očí hrdinů), prudké nájezdy kamerou a opět nezaměnitelná hudba Ennia Morriconeho. Jeho motiv vyjícího šakala hraný na harmoniku se stal jednou z nejznámějších úryvků dějin filmové hudby. [celý článek]

O tom, jak důležitá byla hudba svědčí i to, že Leone, který neuměl dobře anglicky a nerad zdlouhavě vysvětlovat svoje záměry, pouštěl hercům při nátáčení Morriconeho hudbu jako inspiraci. Španělské širé scenérie, v nichž Leone točil a které měly  být mexickými prériemi, zase připomenou některé krajiny ze snových obrazů Salvatora Dalího.

Leone tu využívá klišé žánru a vypráví příběh, který je plný okázalé mužnosti i melancholie, objevujeme zde potemnělé tóny a stesk po zaniklých prériích. Před kamerou se sešli Charles Bronson jako hrdina a Henry Fonda, z něhož Leone "udělal" nelítostného zabijáka. Závěrečný souboj na kolty je jedním z nejlepších a nejsugestivnějších, jaké kdy kdo natočil.

Další western, který Leone nazval Hlavu dolů a který se uvádí někdy i jako Pro hrst dynamitu, dal patří k jinému "žánru", takzvanému Zapata westernu, který Leone pomáhal spoluvytvořit. V něm už nejde o chamtivé desperáty, ale o revolucionáře. Ačkoliv autor pocházel z rodiny, kde se otec hlásil ke komunistům, podle svých slov se tu snažil hlavně ukázat, že "revoluce znamená především násilí a chaos".

Šestnáct let Leone strávil přípravami filmu Tenkrát v Americe, kterým se přemístil do mafiánského prostředí New Yorku 30. až 60.let 20. století. Čtyřhodinová sága, v níž ztvárnil hlavní roli mafiána Robert de Niro, šla ovšem do distribuce v brutálně sestříhané verzi. Jde o Leoneho jednoznačně nejnásilnější film. Scéna, v níž hlavní hrdina znásilňuje svou přítelkyni v autě, vzbuzuje dojem, že autor zapomněl na včasný střih. Při slavnostním uvedení v Cannes dokonce  film vypískaly ženské divačky v sále. De Niro zde představuje mafiána, který své city schovává za drsným zevnějškem a ocitá se ve válce s celým světem i sám se sebou.

Ukázalo se, že to byl Leoneho poslední film, další projekty, včetně ambiciózního a trochu bláhového plánu natočit v americko sovětské produkci obléhání Leningradu zůstaly pouze na papíře.

Sergio Leone zemřel v roce 1989. Jak řekl Charles Bronson, byl režisérem, který věděl o westernu víc, než kterýkoliv americký režisér."  A když tenhle žánr byl na ústupu, dovedl jej posunout dál. Ovlivnil celou generaci mladších filmařů. Když umřel, jakýsi německý student rozvinul během smutečního průvodu kousek od jeho rakve transparent: John Ford nebyl nikdo (John Ford byl legendární režisér amerických westernů - pozn. aut.).

Podle svědectví přátel šlo o rodinného člověka, který, ač točil velmi mužské filmy o chlapech s tvrdými pěstmi a neohroženým vystupováním, žil soustavně mezi mnoha ženami. Jeho manželka Carla se nechala jednou slyšet, že "to je asi důvod, proč v jeho snímcích nenajdeme příliš ženských postav. Měl jich z domova dost." Leone byl velkým sběratelem starožitností a obrazů, měl rád zbraně a detaily. Rád rozebíral věci a prohlížel si jejich součástky. V soukromí byl velmi klidným člověkem, měl dva domy v Římě.