Článek
Neměli bychom zapomenout, že zatímco dle stranického klíče volení poslanci předváděli při čachrování s hlasy dost ubohé politikaření, neváhajíce jednoho kandidáta v prvním kole podpořit a ve druhém potopit, většinovým systémem volení senátoři se předvedli jako vcelku kompaktní tým. O prvenství Pitharta i Moserové mezi senátory nebylo pochyby; měli tam svou stabilní většinu.
Kdyby někdo potřeboval důkaz politického dospívání horní komory, má ho tu jako na talíři. Senát bude do budoucna podobné důkazy potřebovat, když 70 procent obyvatel si jeho existenci nepřeje.
Práce Senátu je proti Sněmovně méně nápadná, a přidá-li se k tomu hysterie kolem jeho údajné zbytečnosti, nelze se divit, že je neoblíben. Někdo míní, že byl naplánován jako odkladiště bývalých federálních poslanců, kteří jen pod touto kariérní vidinou schválili rozdělení republiky. Jiní soudí, že Senát má smysl jen tam, kde je povícero států sdružených ve federaci. A když se Senátu něco nepovede, dočká se nadávek typu "hrb na hřbetě ústavního systému" a voliči mu pohrdání dávají okatě najevo. A Senát na své špatné pověsti často usilovně pracuje, třeba když si dá v jídelně instalovat plazmovou obrazovku za 315 tisíc korun, nebo když svým úředníkům toleruje fantaskní zakázky stavebním firmám.
Pravda je, že česká ústava se k pravomocem senátorů nechová zrovna marnotratně. Hlavně jejich okleštěná možnost předkládat zákony je téměř nedůstojná. Můžeme jen hádat, zda to byl v roce 1992 úmysl poslanců ČNR horní komoru už předem trochu paralyzovat ústavním zákonem, nebo zda byla prostě vybrána ta nejméně vhodná koncepce horní komory ze všech možných.
Zkusme být vstřícní: co je Senát Senátem, přijala Sněmovna 51 procent jím vrácených zákonů s jeho pozměňovacími návrhy a v polovině všech případů nepřehlasovala senátní veto. A hlavně v senátorských řadách se zrodily dva historicky klíčové zákony: o evropském referendu a o svobodném přístupu k informacím.
PRÁVO 31. ledna