Článek
Co si myslíte o českém systému financování veřejnoprávních médií? Je potřeba ho změnit?
Upřímně řečeno, vždy je to věc k diskusi. V Evropě neexistuje žádný model, který by vyhovoval všem, a to je na veřejnoprávním vysílání vlastně i to hezké. Vím, že se zde hovoří o skandinávském modelu. Ale když se podíváte na Skandinávii, zjistíte, že tam máme různé modely, a to jak pokud jde o správu, tak o systém financování.
Ve Švédsku jsme, co si pamatuji, vždy platili koncesionářské poplatky. A když to politici chtěli zrušit a přejít na jiný model financování, byla jsem proti tomu ze dvou důvodů. Jednalo se o model financování, který spočívá v tom, že přimějete lidi, aby platili něco navíc, aniž by se to muselo nazývat daní, kterých už tak lidé platí dost. Z pohledu politika je to tedy docela chytrý tah.
Jaký je ten druhý důvod?
Dalším důvodem je, že to dává médiím veřejné služby větší nezávislost na politickém vlivu. Pokud jste součástí daňového systému (resp. státního rozpočtu, pozn. red.), vždy riskujete, že budete vnímáni jako státní médium, jako hlas vlády. Naší rolí ale je sloužit pouze lidem, veřejnosti, a být zcela nezávislí.
A pokud si někdo navzdory tomu myslí, že je třeba přejít na systém financování ze státního rozpočtu, musí opravdu přísně nastavit pravidla, aby politici nemohli později zasahovat do výše finančních prostředků ani získávat větší vliv na řízení či obsah. To je naprosto zásadní.
My jako provozovatelé vysílání si však musíme uvědomovat, že konečné rozhodnutí není na nás, že jde o rozhodnutí politiků. Můžeme se pouze pokusit přimět je, aby pochopili, jaké to bude mít důsledky.
Naše vláda se s Českou televizí a rozhlasem na budoucnosti jejich financování neshodne. Jaká by měla být v této situaci role veřejnoprávních médií? Mají právo se bránit?
Jak kdo. Novináři musí při své práci zachovávat nestrannost a profesionalitu, a to i v případě témat, která se týkají jejich společnosti a jejich práce. Ale generální ředitelé a vedení, my máme povinnost vysvětlit, jak se rozhodnutí, které chtějí politici přijmout, dotkne společnosti a jaké to na ní bude mít nakonec dopady.
Ale stále platí, že rozhodnutí nakonec učiní politici. A jakmile se rozhodnou, my jako manažeři samozřejmě uděláme vše, co je v našich silách, abychom s tím, co zbude, odvedli co nejlepší práci.
V Česku ke změně vysoce pravděpodobně dojde - bez ohledu na odpor rozhlasu a televize. Jaká jsou největší rizika spojená se změnou systému? Co ohlídat?
Největší hrozbou je možnost měnit věci ze dne na den. Měnit systém, objem finančních prostředků, omezit rozsah činnosti a přímo politicky ovlivňovat obsah.
Pokud řídíte veřejnoprávní médium, kde pokaždé, když odvysíláte příspěvek, který se politikovi nelíbí, riskujete snížení finančních prostředků, pak budou zaměstnanci vystrašení a nebudou připravovat kritické a investigativní reportáže. Mocní nebudou hnáni k zodpovědnosti. Pak už není možné říct, že žijete v liberální demokracii.
Otázka tedy zní: čím chce Česko být? To musí posoudit vaši politici. To je ta klíčová otázka. Pokud chtějí model změnit, mohou ho změnit, ale pak musí stanovit záruky, aby do něj nemohli zasahovat politici, kterým se obsah nelíbí.
Co se stane, když se z roku na rok sníží rozpočet veřejnoprávních médií o zhruba patnáct procent, jak to vláda plánuje v Česku?
Výrazně ubude obsahu. Veřejnoprávní vysílání je určeno pro veřejnost. Každý, kdo platí, má právo dostat za své peníze něco, co pro něj má osobní hodnotu. Pro někoho je to zpravodajství, protože to je základem veřejné služby. Pro jiné je to třeba rozhlasová stanice, která jim dělá společnost, když jsou doma sami, nebo klasická či populární hudba, protože jsou unavení a o zprávy nemají velký zájem. Nebo jim jde o zábavu.
Různorodost obsahu není důležitá jen ve vztahu ke konkrétním osobám, je to dobré i pro společnost jako celek. Když propukne krize, potřebujete důvěryhodný zdroj informací. Aby veřejnoprávní média byla důvěryhodnou institucí, musí mít dosah, a ten získají díky různorodosti obsahu. Pokud je lidé nevyužívají, nemají tušení, co jim nabízí.