PŘEHLEDNĚ: Co obsahuje připravovaný zákon o neziskovkách

Podle autorů má zákon přinést větší přehled o tom, kdo v Česku působí s penězi nebo podporou ze zahraničí. Podobné zákony přitom vyvolaly kritiku třeba v Rusku, Maďarsku nebo Gruzii. Na Slovensku pak loni tamní Ústavní soud podobný návrh zrušil s tím, že odporuje ústavě a základním lidským právům.

Novinky vybraly z Rajchlovy verze zákona čtyři nejkontroverznější ustanovení a nechaly je okomentovat expertkou na mezinárodní právo Veronikou Bílkovou z Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Tomášem Urbanem z neziskové organizace Člověk v tísni.

Návrh zákona počítá se vznikem nového registru, do kterého by se povinně zapisovaly subjekty, které využívají, byť třeba jen v jednotkách procent, zahraniční financování nebo mají jinou zahraniční vazbu a zároveň působí ve veřejném prostoru v Česku. Registr by spravovalo ministerstvo spravedlnosti, které by zároveň vykonávalo dozor, projednávalo přestupky a ukládalo sankce.

Povinnost se registrovat může dopadnout na fyzické osoby, firmy, spolky, nadace, ústavy, církevní právnické osoby i jiné formy uspořádání, pokud ovlivňují veřejné mínění nebo debatu, politiku, média, vzdělávání nebo podobné oblasti. Registrovat by se nemusely média a vydavatelé periodického tisku, pokud byly založeny podle českého právního řádu a fungují podle běžných tržních podmínek.

Podle Tomáše Urbana je návrh široce vymezen záměrně. „Autoři se chtěli zaměřit dostatečně široce, aby pak mohli postihovat kohokoliv, včetně fyzických osob,“ uvedl Urban a doplnil: „Kdyby to dělali podle amerického zákona FARA, na který se odvolávají, museli by mezinárodní nevládní organizace naopak vyjmout. FARA je explicitně vyjímá - nejsou tam organizace věnující se humanitární, vzdělávací, výzkumné, akademické či náboženské činnosti.“

Pro registraci podle FARA je podle něj klíčový prvek kontroly - zahraniční subjekt musí mít právo řídit jednání agenta po celou dobu vztahu. Nestačí pouhé poskytnutí financování. „Český návrh je konstruován přesně opačně: stačí jakékoli zahraniční financování, kontrola ze zahraničí se prokazovat nemusí. Do záběru zákona tak neoprávněně spadají Transparency International, Amnesty International, Lékaři bez hranic, česká vědecká pracoviště s grantovým financováním,“ připomněl Urban.

Subjekty by musely uvádět, kdo jim ze zahraničí poskytuje peníze, v jaké výši, v jaké formě, jaké mezi nimi existují smluvní vazby nebo kdo je skutečným majitelem zahraničního subjektu. Podle autorů návrhu je klíčové, aby si mohl každý najít, kolik kdo inkasuje z veřejných peněz, kdo je financován nebo podporován ze zahraničí a v jakém kontextu vystupuje ve veřejném prostoru.

Urban povinnost označil za „naprosto nepřiměřenou“. Podle něj přesně tohle odmítl slovenský ústavní soud, který podobný zákon v prosinci 2025 zrušil.

„Zákon byl podle soudu diskriminační, v rozporu se slovenskou ústavou i Listinou základních lidských práv. Ohrožoval soukromí dárců a měl navíc očerňující efekt na nevládní organizace. Český návrh v tomto jde ještě dál,“ uvedl Urban.

Návrh počítá s řadou sankcí. Kromě vysokých pokut může správce registru, tedy ministerstvo spravedlnosti, uložit i zákaz činnosti až na dva roky, ve zvlášť závažných případech až na pět let, a dokonce podat návrh na zrušení subjektu, pokud by zákon obcházel.

Za nesplnění povinností hrozí pokuty až:

„Sankce jsou velmi vysoké na to, že se jedná o administrativní pochybení. Nejnižší sankce počítá s tím, že by to byl milion korun, což je poměrně vysoká částka, která může dopadnout i na fyzickou osobu. Mezinárodní standard je, že by za administrativní pochybení neměly být takto vysoké pokuty,“ připomněla Veronika Bílková z Právnické fakulty UK.

Jedním z nejspornějších prvků návrhu je požadavek uvést „konečného politického beneficienta“. V registru by musel být uveden zahraniční subjekt, který z dané činnosti „objektivně získává politický, strategický nebo mocenský prospěch“, a to i bez přímého právního vztahu. Problém je v tom, že určovat, kdo z nějaké veřejné aktivity nakonec politicky těží, je v praxi velmi komplikované až nemožné.

„To znamená, že když třeba někdo napíše post na Facebooku, což je taky veřejná aktivita, musí spekulovat nad tím, kdo by z toho mohl potenciálně v zahraničí benefitovat. Což je samozřejmě velmi problematický požadavek. A troufám si tvrdit, že nesplnitelný,“ konstatovala Bílková.

„Konečný politický beneficient je gumový pojem, který dá správnímu orgánu klíč k výkladu podle potřeby. Kdo je politickým beneficientem demokratické vzdělávací organizace? Všichni občané? Vládnoucí strany? Opozice? V praxi to bude ten, koho úřad označí,“ doplnil Urban.