Článek
„Parní lokomotiva je exponátem už od roku 1952, kdy dosloužila na železniční vlečce v továrně Zbrojovka Brno. Do technického muzea se tedy dostala v takovém stavu, v jakém skončila provoz. Poté ji nechal dopravní podnik v roce 1968 opravit a její první jízda jako funkčního exponátu se uskutečnila v srpnu 1969,“ popisuje kurátor Technického muzea v Brně Tomáš Kocman.
Patrní tramvaj Caroline
Jak vysvětlil, pustit parní tramvaj do provozu není tak úplně jednoduché. „Vzhledem k tomu, že stroj sice mimořádně, ale stále ještě jezdí, musí každý rok absolvovat tlakové zkoušky kotle a každých šest let je podroben další náročné technické prohlídce,“ popisuje pan Kocman. Údržba je o to složitější, že k parní tramvaji neexistuje dokumentace, neboť továrna v Linci byla na koci druhé války srovnána se zemí a sní i veškerý archiv.
O kvalitě někdejších výrobců lokomotiv svědčí skutečnost, že většina z hlavních dílů stroje, tedy především parní stroj je původní, mění se však například ložiska. Ovšem ani obstarání posádky není zcela jednoduché. Se strojem může jezdit jen ten, kdo je současně držitelem oprávnění na řízení parních lokomotiv a tramvaje. „V současné době máme takové dva. Jeden je již důchodce, druhý je aktivním strojvedoucím,“ dodává kurátor.
Dopravní nostalgie přitahuje do Brna tisíce návštěvníků
Odhaduje, že stroj spotřebuje během víkendového ježdění, kdy se veze v parádně zrekonstruovaném vlečném voze zhruba dvacítka pasažérů, deset kubíků vody a půl tuny uhlí a nějaké dřevo. Vlečný vůz je sám o sobě velmi vzácný. Je původní, byl vyroben už v roce 1890 v roce 1969 byl jen zázrakem zachráněn před úplnou zkázou, když v té době sloužil jako polní bouda v JZD Žerůtky.
Vystavené exponáty jsou pojízdné
A jaké to je ovládat téměř 130 let starý stroj? „S Karolínkou jezdím už a každá jízda je obrovský těžko popsatelný zážitek. Stroj dokáže jet i čtyřicetikilometrovou rychlostí, ovšem naše spanilé jízdy jsou pomalé. Jednak proto, abychom si je spolu s cestujícími náležitě vychutnali a také proto, že Karolínka budí všude zaslouženou pozornost a je zapotřebí maximální opatrnost, protože lidé si často neuvědomují, že se jedná o poměrně těžkou mašinu a vstupovat do její těsné blízkosti za jízdy může být opravdu nebezpečné,“ říká strojvůdce Kamil Dřímal, který jezdí s topičem Janem Plichtou.
Jak ten dodává, před jízdou se musí mašina nejen pořádně prohlídnout, doplnit oleje, namazat, ale také pozvolna zatopit. Než kotel může využít první páru trvá to asi čtyři hodiny a do té doby topeniště spolyká odhadem metr kubický dřeva. Oběma mužům už zdatně pomáhá také šestnáctiletý student strojní průmyslovky strůjvůdcův syn Tomáš. A na Karolince by chtěl jezdit také. Takže muzeum v Brně má už nyní naději, že strojvůdci unikátní lokomotivy pro městkou dopravu přece jen nevymřou...