Článek
Jejich demografická pomoc nás utěšuje při zjištění, že navzdory aritmetice přírůstku se v Česku pořád ještě víc pláče na pohřbech, než jásá při porodech. Ať je to jakkoli, přibývá nás opět, a to je skvělé.
Planeta Země však možná naši radost nechápe. Dle jejího globálního pocitu v jistých částech světa nedělají pozemšťané nic jiného, než že se zběsile rozmnožují. Podle poslední studie OSN o vývoji světové populace nás má být za padesát let až 12 miliard, černých, bílých a žlutých. To už by na planetě mohlo být dost těsno, ne co do prostoru, ale jak by chudinka takové zástupy uživila? V takovém případě by už nepomohlo, ani kdyby obyvatelé "bohatého Severu" radikálně slevili ze svých sociálně-konzumních obyčejů, když momentálně k tomu nejsou ochotni ani náhodou. Však ať si některý politik před volbami zkusí řečnit o zvýšení školného nebo finanční spoluúčasti pacientů.
Ale nepanikařme, kolik je na světě odborných demografů, tolik je názorů. Tak se v poslední době množí také úvahy, že ta ekonomicky zaostalejší, zatím bohatě se množící část světa, bude se porodností naopak stále více bude opičit po vymírající Evropě, že i v Africe bude za dvacet let normální mít v rodině jen dvě děti a že moudrá příroda nezávisle na lidských návycích udrží světovou populaci v normálu.
Inu nevím, když si představím, že v době, kdy se milostně sbližovali Oldřich s Boženou, žil na celém světě jen poloviční počet lidí, než kolik jich dnes žije v Číně, ani se mi té ohlašované změně trendu nechce věřit.
Něco jiného mě znepokojuje víc na zprávě českých statistiků. Na mysli mám informaci, že podíl manželství, která končí rozvodem, je dnes padesátiprocentní. A že podíl dětí, narozených mimo manželství se blíží 30 procentům. Napadá mě, jaká bude ta početně významná část příští generace, jež nevyrostla v tradiční rodině. Jestli je v takovém případě vůbec patřičné nad tou změnou demografické křivky jásat.
PRÁVO 23. července 2004