Michael Žantovský: Havel měl protilátky proti nadutosti

Psycholog, překladatel, bývalý velvyslanec v USA, Velké Británii a Izraeli a nyní ředitel Knihovny Václava Havla také napsal obsáhlou knihu s jednoduchým názvem Havel.

Někdy v roce 1983, když Václava pustili po čtyřech a půl letech z vězení. Seznámili jsme se na nějakém psychologickém večírku, tenkrát jsem pracoval jako psycholog a Václav měl mezi psychology a psycholožkami řadu přátel. Nějak jsme si padli do oka. Měli jsme podobný vkus na politiku, literaturu, muziku. A humor, to mě k němu zejména přitahovalo. A pak jsme se kamarádili a v roce 1989 už jsme si byli hodně blízcí a byli jsme často spolu.

Byla to velmi rychlá cesta. Ještě na začátku listopadové revoluce jsem pracoval jako reportér pro Reuters, ale asi po třech dnech jsem jim musel vysvětlit, že jsem v klasickém střetu zájmů. Že píšu o něčem, v čem jsem trošku namočený. Takže jsme se velmi přátelsky a rychle rozešli a já se ještě v prosinci stal mluvčím OF.

A když jsme Václava přemlouvali, aby šel na Hrad, kladl si všelijaké podmínky, protože se mu moc nechtělo. Mezi nimi byla i ta, že s ním musí jít pár lidí, které zná a kterým důvěřuje a se kterými by mohl pracovat, já jsem byl jedním nich. Bylo nás devět. A protože jsem měl čerstvou reportérskou zkušenost, padl na mě tiskový mluvčí, tajemník a ředitel tiskového odboru.

To byl určitě jeden z důvodů. Ale Havel se na rozdíl od jiných prezidentů úplně od reality odtrhnout nenechal. Už v prvních týdnech a měsících po zvolení vyrážel na spanilé jízdy po republice, každé tři dny jsme jezdili na jiné místo. A nebylo to tak jako dnes, že je všechno dopředu připravené a vítají vás dívky s chleby a solí.

On chtěl, aby to vždycky bylo překvapení. Tím pádem jsme se dostali mezi normální lidi. I cestou jsme se zastavili v nějaké hospůdce, tam jsme si na chvilku sedli a povídali si s místními. A lidé někdy říkali: pane Havel, takhle se to nedá, děláte to blbě. Takže si troufám říct, že tolik neztratil kontakt s realitou jako jiní prezidenti.

Byla to šílená jízda, každý den se stalo něco nového, každý den se něco měnilo, Havel se, zejména v prvních týdnech, vždycky na ranní poradě ptal, jestli nebyl přes noc puč nebo něco takového. Do toho objížděl nejenom Československo, ale půlku světa. Protože ho všichni chtěli.

Setkával se s prezidenty, premiéry, králi a královnami. Ale po pravdě řečeno nám to tenkrát nějak nepřišlo, protože jsme neměli čas to zpracovávat. Brali jsme to tak trošku jako práci, ale ze zpětného pohledu to bylo naprosto úžasné.

Vždycky když jsme měli po šichtě, Havel si chtěl na chvíli sednout do hospůdky a popovídat. Dali jsme si skleničku vína, a to byly ty chvíle, kdy to z nás trošičku padalo a kdy jsme měli čas na sebe. Nebyl jsem to ale jen já, ale celá parta lidí kolem něj. A to na tom bylo asi to nejlepší.

To byla velká záležitost, a když se dívám na fotografie, uvědomuju si, jak to bylo úžasné. Ale tenkrát to pro mne tak úplně skvělé nebylo, protože, jak známo, Havel se rozhodl, že nebude mluvit anglicky, ale česky. Takže jsem tam stál a anglicky jsem jeho projev přednášel já. Pak jsem si z něj mohl občas, když to podmínky dovolily, dělat legraci, když říkal: „Když já jsem mluvil k americkému Kongresu,“ já jsem oponoval, „ne, ty jsi mluvil ke mně, já jsem mluvil k americkému Kongresu.“

Problém byl v tom, že jsem citlivý na tlak v uších, a jak jsme letěli iljušinem do Ameriky, zacpaly se mi oba zvukovody, a když přednášel projev, moc jsem ho neslyšel. Modlil jsem se, abych byl na správném místě. Nějak jsme se tím prokousali. Ale rozhodně on to dal.

V projevu měl místa, kterým jsme rozuměli my, protože jsme v tom vyrostli, jako: „Není pravda, jak říkají marxisté, že bytí předchází vědomí, ale vědomí předchází bytí.“ Kongresmani pak za námi chodili a nenápadně se vyptávali, co to vlastně znamená?

Byla to hrozně těžká doba, protože on se opravdu strašlivě snažil tomu zabránit a dělal všechno možné. Dokonce pozval na Hrádeček všechny hlavní české a slovenské představitele. Uvařili jsme jim tam guláš, dali slivovici a ono to pořád nebylo nic platné. Pořád se nemohli dohodnout. Vždycky už to vypadalo, že se dohodli, ale pak z toho zase sešlo. Bylo to hodně bolestivé a bylo nám z toho všem velmi smutno. 17. července 1992 rezignoval a my všichni samozřejmě s ním. Považoval to za svůj největší neúspěch.

Samozřejmě si uvědomoval, že je najednou hodně důležitý, slavný. Ale dokázal si z toho trošku dělat legraci. Stále o sobě pochyboval. Proto pochyboval o tom, jestli má být prezidentem, pochyboval o tom, jestli dokáže odolat pozlátkům moci.

Měl velmi krásný projev v Oslu, jak si člověk zvykne na to, že ho vozí limuzínami a tak dále a začne mu to připadat samozřejmé. V jiném projevu v Kodani v roce 1991 řekl: „Když jsem se stal prezidentem, stal jsem se sám sobě podezřelým.“ Vždycky si říkám, že kdyby si každý politik po ránu, když vstane a podívá se do zrcadla, řekl, jsem sám sobě trošku podezřelý, tak by svět byl možná o něco lepším místem. Měl protilátky proti nadutosti a sebezahledění, které politiky a všechny důležité lidi ohrožuje.

Ano, v devadesátých letech tu byli dva svatí, ale každý pro někoho jiného. Ty dvě skupiny se moc nepřekrývaly. Je samozřejmě pravda, že Václava Havla pak spousta lidí kritizovala za věci, se kterými měl málo nebo vůbec nic společného. Například za ekonomickou transformaci a privatizaci nebo že nezakázal komunistickou stranu. Jako by prezident mohl nebo měl právo zakazovat politické strany.

A pochopitelně na něj nakládali jeho následníci, kteří mu myslím tak trochu záviděli celosvětovou slávu a respekt a snažili se ho, tak jak je to v našich domácích poměrech zvykem, přitesat do českých poměrů. Jeden čas se jim to docela i dařilo.

Když jsem před šesti lety přišel do Knihovny Václava Havla, tak se na nás pořád ještě nejen na sociálních sítích plivalo jako na havloidy, pravdoláskaře atd. Dneska už to není, vymizelo to. Krize, kterou procházíme, způsobila, že si spousta lidí uvědomila, že politice chybí pevnější morální základ. Někdo, jako byl Václav Havel, který ho představoval a symbolizoval.

Jako ředitel Knihovny hodně jezdím po republice a vidím, že se to změnilo, lidé na něj vzpomínají. O jeho místo v českých dějinách a o jeho odkaz se vůbec nebojím.

Ano, to nám vydrželo až do konce. Nikdy jsem si nepředstavoval, že o něm budu psát, protože jsem si myslel, že tady bude pořád. To si tak člověk někdy namlouvá. Samozřejmě jsme viděli, že už není zdravý, ale vždycky měl velikou vůli. Překonal několik zdravotních krizí, myslel jsem si, že překoná i tu­hle. A najednou umřel. Byl jsem v Londýně, vezl jsem do Prahy na pohřeb dva britské premiéry a šíleně mě to vzalo.

V té době to bylo skoro devět let, co odešel z úřadu, a mnohým se zdálo, že to je člověk minulosti a že už není podstatný. Najednou to tak nebylo. Když jsem přijel do Prahy, uvědomil jsem si, že to je šok nejen pro mě, ale i pro celý národ. A měl jsem pocit strašlivého dluhu vůči němu, osobního, ale i politického. Nemohl jsem se z toho několik týdnů dostat. Nakonec mě napadlo, že bych ten dluh alespoň částečně mohl splatit, když o něm napíšu.

Problém byl, že jsem k němu měl hodně blízko, a to není zrovna nejlepší pozice. Protože pak může vzniknout nějaká oslavná óda, která se nedá číst. Po dlouhém přemýšlení mi moje žena fotografka poradila, ať si na to vezmu delší sklo. Tak mě napadlo, že když to napíšu anglicky, což není můj rodný jazyk, přece jen budu mít určitý odstup. Nějak to snad fungovalo, psal jsem knihu tři roky a nelituju toho.

Díky Knihovně Václava Havla jsem s ním v podstatě každý den. To je moc milé. O něco méně mi tak chybí. Ale nejraději na něj vzpomínám jako na skromného, vtipného, milého, trochu nejistého člověka, které se choval úplně stejně jako kamarád v hospodě, jako prezident, státník, disident, vězeň svědomí, dramatik a literát.

Byl výjimečný v tom, že na rozdíl od většiny lidí, kteří trochu mění své chování podle toho, jak mění své role, on je neměnil. Byl pořád stejný. Jeho opravdovost, autenticita, to je něco, kvůli čemu by politici vraždili, ale žádný jiný to úplně nemá.