Hlavní obsah

Měl jsem potřebu aktivně bojovat, říká veterán z 311. perutě Pavel Vranský

Novinky, Alex Švamberk

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Pavel Vranský, který se na konci dubna dožil 96 let, bránil za druhé světové války letiště Marsa Matru v Egyptě a pak obklíčený Tobruk. Když se přiblížila porážka Osy v severní Africe, přihlásil se do letectva a jako radiotelegrafista létal u 311. bombardovací perutě na čtyřmotorovém B-24 Liberatoru. Účastnil se útoků na nacistické ponorky.

Pavel Vranský vzpomíná na vstup do britského letectvaVideo: Novinky

 
Článek

Proč jste se po bojích v Tobruku rozhodl přihlásit se do letectva?

Když jsem na Středním východě skončil v Tobruku, tak nás přeškolovali na protiletadlové dělostřelectvo, protože jsme tam měli ztráty a vláda v Londýně měla strach, že budou moc velké. Já jsem byl s dělem v Bejrútu, kde jsme koukali do krásného nebe, jako když dneska jezdíte na dovolenou a žádná letadla už tam nebyla. Ze začátku ano, aspoň občas jsme měli možnost vystřelit, ale pak jsme seděli u děla a koukali na modré nebe, a to bylo všechno. Já jsem chtěl být aktivní a ne jen tak sedět, tak jsem se přihlásil do letectva.

Měl jste pocit, že je potřeba bojovat?

Ano, to ten pocit jsem měl. Hned v roce 1939 jsem se hlásil do armády, ještě v Polsku. Potom jsme měli nucený odpočinek jeden a půl roku kvůli internaci v Sovětském svazu. A když jsem se potom konečně dostal na frontu, tak jsem se cítil výtečně. Nechtěl jsem čas trávit zbytečně. Co možná nejvíc jsem byl aktivní. Náš velitel plukovník Klapálek byl stejného názoru. Nechtěl někde sedět a nějak hlídat válečné zajatce, takže nás hnal do aktivnější služby, ale to mi vyhovovalo, mně osobně, mému rozpoložení.

Foto: Václav Toman, Novinky

Letec Pavel Vranský

Klapálkovi nabízeli, že půjdeme hlídat válečné zajatce na Kypr nebo na Maltu, ale on to odmítl. Řekl, že bych chtěl být aktivní. Poprvé, když to řekl, tak jsme získali Tobruk, kde jsem byl sedm měsíců v obklíčení. Když řekli, že válka na Středním východě končí, Němci a Italové už byli vytlačeni až do Tunisu a Alžírska a začali se evakuovat loďmi na Sicílii, tak jsem se přihlásil do letectva. Tehdy byla taková možnost. Bylo nás tam asi 650 a z toho se přihlásilo 380 až čtyři sta do letectva. Nakonec jsme prošli na Středním východě lékařskými testy, a kdo ty testy udělal, to bylo asi 150 lidí, tak ty koncem roku 1942 odjeli do Velké Británie. Po výcviku, který trval skoro rok, jsme se vrátili do aktivní služby.

Foto: Profimedia.cz

B-24 Liberator v barvách britského letectva

Jaké to bylo útočit na ponorky?

To nebylo vůbec jednoduché. Byli jsme zařazeni do 311. bombardovací perutě a s tou jsem až do konce války lítal. Dostali jsme za úkol najít a zničit ponorky. Lety byly dlouhé, byli jsme 14 až 15 hodin ve vzduchu někde nad oceánem, kde jsme hledali ponorky. Nejdřív jsme byli v Jižním Walesu v Predannacku, odkud jsme létali do Biskaje. Potom nás odstěhovali do severního Skotska, odkud jsme létali hlídat ponorky v Severním moři.

To byla docela obtížná věc, jelikož to bylo v zimním období 1944-1945. Počasí bylo v Severním moři velmi špatné, vlny a tak dále. Ze začátku se celá posádka musela dívat na moře v takových tři sta metrech a někdy sto padesáti metrech a hledat, jestli se tam nějaká ponorka najde. Potom jsme dostali radary, které na určitou vzdálenost, ze začátku kratší, postupně jak se zlepšovala technika, tak až padesát šedesát kilometrů mohly zjistit ponorky na blipu (jasný bod na obrazovce radaru). Samozřejmě tam mohla být velryba nebo nějaká malá loď. To se na dálku nepoznalo, až když jsme přiletěli blíž.

Podařilo se vám nějakou ponorku objevit?

Některé posádky mohly nalétat i tisíce hodin a nenašly žádnou ponorku. Moje posádka měla to štěstí, že třikrát našla ponorku. Z toho byl jeden útok blízko skotského pobřeží, jeden předtím v Biskaji.

Foto: Profimedia.cz

Jeden z z prvních B-24 Liberatorů v barvách britského letectva

Ještě vám řeknu, jak se takový útok dělal. Ponorky se dokázaly za čtyřicet devět vteřin potopit. Pod vodou dělaly úhybné manévry a to už bylo velmi těžké útočit. Když jste věděl, že tam byla, tak do minuty se mohl útok provést, ale to už byl (výsledek) nejistý. Útočili jsme střemhlav pod úhlem 45 stupňů do výšky asi 150 metrů nad mořem a přitom se odpalovaly hlubinné bomby. Těch jsme měli šest nebo osm v bombovnici, byly nastavené, aby vybuchovaly v deseti až třiceti metrech. Když jste byli dost blízko a když jste se přímo netrefil, tak tlaková vlna, kterou výbuch vyvolal, ponorku určitě poškodila. Takové to bylo. Těžko ji bylo najít a těžko bylo na ni zaútočit.

Zasáhli jsme nějakou ponorku?

Při útoku v Biskaji se nám ji podařilo pravděpodobně poškodit. Tuto informaci jsme dostali od Angličanů. Potom jsme lítali z Tainu a velmi brzo jsme našli ponorku, která byla blízko skotského pobřeží, to bylo při prvním, nebo druhém letu. Nálet se udělal, ale velitel letadla si nebyl jist, jestli je ta ponorka anglická nebo německá, tak útok bez ukončení přerušil. Ale na stejném místě jsme při dalším čtvrtém nebo pátém letu, útok provedli. Při tom druhém útoku jsme měli kromě těch hlubinných pum rakety.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám