Článek
Což o to, ten trest vypadá pěkně, ale nelíbí se mi. Už proto, že je takový sametový. Ne že bych měl kruté choutky, opravdu chuligánům ze stadionů nepřeji vězení. Stačí, když zaplatí škodu, co způsobili. Jen si myslím, že má-li být trest výchovný, měl by vychovávat, a u veřejně prospěšných prací, třeba u zametání ulice, si tím zrovna nejsem jistý. Tu jejich práci pro veřejnost taky bude muset někdo kontrolovat a ten někdo za to bude muset od státu dostat plat. Z našich daní, a přitom za nic nemůžem.
Skutečně výchovný trest pro chuligány z fotbalových stadionů si ale dovedu představit. Místo 200 hodin zametání nechal bych je 200 hodin - pochopitelně ne naráz - hrát na hřišti povinně fotbal.
Ti ostří chlapci by se konečně dověděli, k čemu vůbec slouží sportovní zařízení, kam si oni chodí "rozbíjet držky", a možná by tím byli upřímně překvapeni. Zjistili by, že přeběhnout hřiště po délce je daleko větší námaha než vypít deset piv. S údivem by poznali, že mrštit z hlediště plechovku po rozhodčím je daleko lehčí než ztlumit ze vzduchu balon, než přesně přihrát na dvacet metrů, nebo než se z takové dálky trefit mezi tyče.
Tak v polovičce trestu mohlo by jim už kopání do míče připadat elegantnější než kopat někoho do břicha. Aby vydrželi pobíhat po trávníku devadesát minut, museli by se přestat nalévat alkoholem, čili by to bylo zároveň protialkoholní léčení. Při jejich vychovávání bych fantazii neomezoval. Rozhodčího bych jim poskytl s výrazně tmavou pletí a rázem by z toho byl i kurs tolerance. Diváci v hledišti by pak směli, ba museli metat na hřiště dělobuchy, láhve, papírové pentle, protože ti v převýchově by měli pocítit, jak taková zábavička chutná z druhé strany.
Vlastně by se tomu pak ani nedal říkat trest. Spíš to byla taková vynalézavá výchova nového fotbalového diváka. Nevím, jak by se na to odsouzenci tvářili.
Betonově ale věřím, že by dospěli k tomuto poznání: fotbal je docela zajímavá hra, a je lepší se na něj koukat než rozbíjet v hledišti lavice a cizí hlavy.
PRÁVO 26. května