Jsou na cestě přes Česko a všichni tvrdí, že se narodili 1. ledna v Sýrii

Za pár minut projíždím stejnou silnicí zaříznutou v mase Bílých Karpat zpět a znovu je minu. Míří k Březové, která je vzdálena ještě zhruba jeden a půl kilometru. Chci na ně počkat v obci. Ani za čtyřicet minut nedorazí. Zato projede několik aut, včetně nákladních.

Vracím se k hranicím, ale už na ně nenarazím. Pravděpodobně se dočkali svého domluveného a zaplaceného odvozu nebo na něj ještě čekají na určeném místě v lesích kolem. Koneckonců Česko je pro migranty celkem bezproblémovou částí takzvané západobalkánské trasy.

Vydala jsem se už poněkolikáté za poslední dva roky na hranice se Slovenskem zmapovat reálnou situaci s takzvanými nelegálními migranty. Zdánlivě nesmyslně právě v době, kdy se nejen podle ministra vnitra Víta Rakušana jejich proud téměř zastavil.

„Procházejí tudy dál na západ, nejsou problémoví, spíš je jich člověku líto. Když nárazově hlídá hranice policie, chytí jich jen pár. Což je logické. Všude kolem je les, ta hranice se uhlídat nedá,“ krčí rameny Antonín Vrba z Velké nad Veličkou, jedeme spolu do nedaleké další příhraniční obce, do Strání.

Starosta Strání Antonín Popelka říká, že migranti rozhodně nejsou na moravském Horňácku záležitostí posledních dvou let, i když by se to tak snad mohlo z policejních akcí zdát. Trasou přes Turecko, Řecko, Severní Makedonii, Srbsko, Maďarsko a Slovensko k nám podle něj přicházeli uprchlíci ze Sýrie, Afghánistánu a dalších zemí tamního regionu minimálně od roku 1993.

„Už tenkrát je tady převaděči vysadili a oni bloudili, nevěděli, kde jsou. Pamatuju si, že jsme třeba s fotbalisty běhali lesem a najednou na nás odněkud z křoví vykoukli. Bylo to nárazové. Chodili ve vlnách. Ale zdaleka jich nebylo tolik jako ve vlně, co začala předloni. I když místní lidé si zvykli i na to. Na autobusové zastávky nebo náměstí plné cizinců. Skupinky i třeba patnácti, dvaceti mladých mužů. Sednou si v obci a čekají, až pro ně někdo přijede, třeba i policie,“ říká Popelka.

Konstatuje, že aktuálně se situace zdá být lepší, protože díky ukončení policejní ostrahy hranic jezdí migranti auty a dodávkami, aniž by museli zastavit. „Nevím, podle čeho naše vláda nařizuje ostrahu hranic. Nejspíš podle toho, když na nás zatlačí Německo,“ kroutí hlavou.

Migranti podle něj nejen ve Strání aktuálně nepředstavují nebezpečí. Snaží se chovat nenápadně, nepáchají trestnou činnost, protože vědí, že tím by jejich cesta na západ skončila.

„Vy jste tu kvůli migrantům? Co skončily policejní kontroly, tak projíždějí durch,“ říká pan Zdeněk, který žije na dohled hranice se Slovenskem.

Vyhřívá se opřený o kapotu svého auta na zubatém sluníčku kousek od Žítkové. Za kopcem je obec Pitín. Obě tato místa, spojená pavučinou lesních cest, jsou podle místních záchytnými body pro migranty a převaděče – koneckonců nedalekým zapomenutým údolím kolem Žítkovského potoka vede odnepaměti pašerácká stezka.

Ukazuji panu Zdeňkovi fotky ve svém telefonu. Kromě skupin uprchlíků jsou na nich zachyceny taky hromady opuštěného oblečení a odpadků uprostřed lesa. Přikyvuje, tyhle lesní převlékárny, kde se uprchlíci zbavují špinavého oblečení a odhazují vše, co by je mohlo jakkoli spojit s místem jejich skutečného původu, dobře zná.

„Hlavně když jsou kontroly na hranicích, to je tu brajgl. Převaděč je vysadí na slovenské straně, mají v mobilu mapu, ale někteří to mají taky napsané na papírku. A bloudí. Převlečou se v lese do čistého, asi jim to někdo nakupuje hromadně, protože občas vypadají jako fotbalové družstvo – stejné bundy a boty,“ popisuje Zdeněk svou zkušenost.

Když jsem byla během probíhajících kontrol hranic s policisty u několika záchytů, jejich poznatky byly shodné.

Modus operandi převaděčů se přizpůsobuje pružně situaci. Teď, když přechody nikdo nehlídá, nemá většina z nich důvod migranty vysazovat před hranicemi a nabrat je zase až na našem území, projíždějí bez zastavení. Proto jsou nyní často záchyty nelegálních migrantů až víc ve vnitrozemí. To když je převaděč podvede a vysadí ze strachu před pokračujícími německými hraničními kontrolami u nás místo v Německu.

Jakmile policie migranta zadrží, odveze ho do určeného zařízení, které je aktuálně v Břeclavi. Tam je sepsán záznam o zadržení a pokusí se každého ztotožnit, což je podle policistů v podstatně nemožné. Nemají nic, podle čeho by se dali identifikovat. Většina z nich udává totéž: narodili se prvního ledna, utíkají před válkou v Sýrii a míří nejčastěji do Německa.

Obdrží tedy doklad, na jehož základě mají čas opustit naše území v řádu několika týdnů. Ovšem kdo a jak to kontroluje? Co se s migranty skutečně děje a jak cestují dál? S kým?

Když se na to ptám známého policisty, jenž sám zadržel několik skupin migrantů jen během podzimu loňského roku, pokrčí rameny: „Co mám na to říct? Že to nedává smysl a konáme proto, abychom ukázali, že konáme?“

Migranti prý vědí, že je tu nemůžeme proti jejich vůli držet, o azyl u nás žádají výjimečně. Česká policie pro ně není nepřítel. Policisté jsou nebezpeční pouze pro převaděče. Těm hrozí soud a vězení.

„Občas je převaděč i přímo ve skupině migrantů a vydává se za jednoho z nich. Přijdeme na to ale spíš náhodou. Třeba když má smůlu a je zadržen opakovaně,“ byl ochoten podělit se anonymně o zkušenosti další policista, který bývá na ostrahu hranic nasazován. I jeho totožnost redakce zná.

Dodává také, že mezi jeho kolegy vládne nespokojenost s dlouhodobou nesystémovostí v řešení migrace. Převaděčství je podle něj zjevně velmi dobře mezinárodně organizované, točí se v něm obrovské peníze – někteří migranti za cestu do Německa zaplatí i pět tisíc eur.

„A pak je řidič kamionu vyloží na pumpě třeba u Brna, řekne jim, že jsou v Německu, a my pro ně jedeme, protože volá obsluha čerpací stanice nebo lidé z nedalekých obcí, že se u nich potulují bezprizorní cizinci,“ říká s tím, že opatření jsou dle něj příliš nárazová, než aby něco reálně změnila, a spíš naoko kvůli Němcům. Shoduje se s místními i starosty, s nimiž jsem měla možnost hovořit, že se u nás opět typicky česky uplatňuje salámová metoda.

Policejní kontroly na hranicích se Slovenskem skončily na začátku února. Podle ministra vnitra Víta Rakušana je situace s migrací lepší, a jak opakuje nejen v televizních debatách: kvůli migraci Česku nebezpečí nehrozí.

V sousedním Německu to vnímají o poznání jinak. Jen loni tam přišlo několik set tisíc nelegálních migrantů, významná část přitom i přes Česko. Těmto německým číslům ovšem neodpovídají oficiální údaje českého ministerstva vnitra, které jsou v nižších jednotkách tisíc.

Jak potvrzuje Martin Rozumek, ředitel Organizace pro uprchlíky, loni bylo v Německu přes 351 tisíc žadatelů o azyl, zatímco v Česku 1395. Jak si vysvětlit tak markantní rozdíl mezi oficiálními čísly?

„Odhlédneme-li od ukrajinských, tak obrovský rozdíl mezi počtem nově příchozích uprchlíků do Německa a do ČR v roce 2023 je dán také tím, že české úřady v podstatě této migraci nebrání. Nechávají migranty a uprchlíky projíždět, o čemž svědčí pouhých 2799 osob zjištěných při nelegální migraci za první tři čtvrtletí loňského roku. To by Němcům museli ti lidé přistávat padáky nebo hromadně létat letadly, což samozřejmě nedělají,“ říká k rozdílu mezi čísly Rozumek.

Vybavím si jeho slova, když projíždím už několikátým hraničním přechodem. Po policii tu zůstaly pouze opuštěné mobilní kontejnery. Provoz na zdánlivě zapomenutých bělokarpatských silnicích ale není nijak malý. Využívají je obzvlášť nákladní auta a dodávky.

Jedna bílá s polskou espézetkou jede právě přede mnou a vidím, že i když je na zadních dveřích plomba, jsou pootevřené. Zablikám na auto dálkovými, abych řidiče upozornila na nebezpečí, co když se dveře během stoupání tady v lesních serpentinách otevřou a to, co veze, ať už je to cokoli, se vysype? Dodávka však ještě zrychlí. Znovu blikám. Auto konečně sjede na lesní cestu. Téměř zastavím a stáhnu okénko, chci na řidiče zavolat, proč jsem svítila, ale auto jede dál do lesa, přestože je po dešti a všude hluboké bláto. Teď jsou zadní dveře zavřené. Chvíli si myslím, že jsem se asi spletla, než si vzpomenu na slova policistů o nedotažených plombách a větracím otvoru.

„Výhodou je, že přes nás jen procházejí. Proto se o nelegální migraci nemluví. Dnes to pro nás možná problém není, ale v budoucnu pravděpodobně bude. Nelze se donekonečna tvářit, že o nic nejde,“ konstatuje starosta Nové Lhoty Antonín Okénka.

I podle něj jde o systémovou chybu. Jak na úrovni Česka, tak celé EU. Prý si odmítáme připustit, že cosi jako arabské stěhování národů začalo. Líčí, že migranty potkává, snaží se s nimi občas mluvit o tom, proč utíkají, proč ve své domovině nebojují.

„Dívají se na mě jako na blázna, žádný boj proti tyranovi typu Asada podle nich není možný. Ani si neumím představit, z čeho prchají. Zrovna nedávno jsme pouštěli se synem draka a najednou se vyloupli dva migranti. To je naše běžná realita. Většinou jsou to kluci a mladí muži, odhaduju od sedmnácti do třiceti let. Mají mobil a igelitku a jdou,“ pokračuje starosta obce, přes kterou vede jedna z přeshraničních tras ze Slovenska.

„Pokud k nám vláda nebude upřímná, bude se dál tvářit, že žádný problém kromě Německa a Francie s migranty v Evropě vlastně nemáme, tak se tématu opět chytí před volbami populisté. My tady ty lidi vídáme už roky. Sem tam si koupí za eura pečivo v obchodě a pokračují dál. Nebo si sednou na náves a počkají, až pro ně přijede policie. Často jsou zmatení, ztracení… Jsou to většinou chudáci bez životní perspektivy,“ říká.

„A přiznejme si, že z ekonomického a hospodářského hlediska migranty v Evropě potřebujeme. Nemáme lidi na práci a postupně vymíráme. Po zkušenostech z různých metropolí je však otázkou, zda kulturní vzorce, které si s sebou tito lidé do Evropy přináší, jsou naším obohacením nebo spíše ohrožením. Zde vidím velké nebezpečí pro tradiční Evropu, jakou známe,“ dodává starosta.