Článek
Vláda tento bod už koncem září odročila. Teď výsledek, zdá se, bude jiný, než se čekalo - ministr svůj původní návrh značně omezí. Sám premiér totiž změnil názor. Upravit předávání českých občanů ke stíhání do členských států Unie podle evropského zatykače má podle něj přednost před dalšími částmi návrhu. Proto chce návrh na evropské předávání předložit parlamentu odděleně od návrhů na jiné vydávání českých občanů, které měl vládní návrh rovněž obsahovat.
Premiér se totiž zalekl reakcí mnohých poslanců. Ti se jednak bojí každého zásahu do státní suverenity, jednak pociťují - a právem! - nebezpečí, které by z nerovných a neznámých právních poměrů mohlo hrozit českému občanovi, jehož by stát vydal do ciziny. Ukázalo se to na semináři pořádaném ve Sněmovně a vláda znejistěla.
Seminář mnohé vysvětlil, poslanci se prý už nebojí, že po Praze budou chodit němečtí policisté a rozhlížet se, koho zatknout. A při bližším přezkoumání podmínek evropského zatykače, následného trestního stíhání a výkonu trestu zpravidla v zemi odsouzeného se vše jeví jako přijatelné. Všechny evropské státy budou vydávat své občany k postihu do ČR. Stáváme se evropskými občany, rozšiřují se naše práva i odpovědnost - i trestní a také například v řízení o dopravních přestupcích. České silnice to jen uvítají.
K přijetí příslušných změn českého ústavního pořádku je ale třeba kvalifikované, tedy třípětinové většiny obou komor parlamentu a vláda nechce riskovat, že její návrh neprojde kvůli dalším, méně podstatným návrhům. Teprve až parlament schválí tuto euronovelu a v Bruselu i v Praze si odškrtnou další splněný úkol, přijde řada na změnu ústavy a Listiny, která by umožnila vydávat české občany k trestnímu stíhání ve třech dalších případech.
Především půjde o vydávání českých občanů za zločiny proti lidskosti novému Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu, jehož římský statut už ratifikovaly - až na ČR - všechny členské i vstupující státy EU. Další zdržení českého přistoupení by bylo ostudným prohřeškem proti mezinárodní ochraně lidských práv.
Dále půjde o vydávání za obdobné, velmi vzácné (u českých občanů) zločiny příležitostným tribunálům zřízeným Radou bezpečnosti OSN, jako je dnes v Haagu pro bývalou Jugoslávii a v Arushi pro Rwandu, jejichž pověst je ovšem nevalná.
A konečně třetím případem má být vydávání českých občanů pro jakýkoliv trestný čin podle dvoustranné mezinárodní smlouvy. Všichni vědí, že na to tlačí americká vláda, která si chce česko-americkou smlouvou (značně nerovnou) připoutat ČR a kompenzovat své mindráky z neúspěšného boje proti terorismu.
Do poměrů v USA, které se nejen na Guantánamu značně odchýlily od standardů právního státu, nelze ovšem české občany vydávat, zde jsou obavy zcela na místě. I kdyby se právní poměry zlepšily, je americké právo tak odlišné od evropského, že bude trvat léta, než se odstraní právní překážky pro vzájemné vydávání občanů obou unií - evropské a americké. Dnes by taková smlouva, a změna ústavního pořádku, která by jí nutně musela předcházet, byla zradou na českém občanovi.
Smutné na celém příběhu je to, že změna postoje vlády, částečně chvályhodná, neplyne z obav o práva českého občana, nýbrž z potřeby té bruselské čárky. Starý návrh protlačoval resort spravedlnosti silou, za zády vládního zmocněnce pro lidská práva, a zastupující předseda legislativní rady vlády nedbal námitek členů této rady. Uvidíme brzo, zda evropské zákony a instituce budou - a nejen při vydávání mimo EU - chránit práva i zájmy občanů lépe a z lepších pohnutek než česká vláda.
PRÁVO 20. října