Článek
Jednosměrné stěhování národů z ekonomických důvodů do Evropy by nemuselo být pro vymírající kontinent problémem, kdyby se řídilo dávnověkým vztahem hostitel-host. Podle zvyklostí téměř planetárních se hostitel k hostu chová vlídně, na hostu zase je, aby se přizpůsobil podmínkám, ve kterých je hostěn. Nechám-li se coby kuřák pozvat do nekuřácké rodiny, musím se tam kouření vzdát, nikoli hostitele tabakizovat. Když jako vegetarián přijmu pozvání na zabíjačku, nesmím tam hostitele nutit jíst místo ovaru zrní.
V Evropě přibývá hostů (a to na věčné časy) z jiných kulturních a náboženských končin - taoistů, buddhistů a především muslimů. Demokratická Evropa se chová jako laskavý hostitel. Hosté si mohou postavit své modlitebny, vyučovat svou mládež ve školách dle své víry, zpívat své písně, tančit své tance, sdružovat se v uzavřených komunitách, především pak užívat sociálních výhod, jimž by se v zemích svého původu netěšili. Očekává se od nich jediné - že se slušně přizpůsobí hostitelskému prostředí. Že Číňan v Paříži nebude kolem sebe šířit každým krokem plivance, jak to dělá doma, že saúdská studentka nebude tam chtít absolvovat ve škole plavecký výcvik jsouc zahalena po oči v tradičním oděvu. Nic přece není v životě zadarmo. Napadat pak kulturu hostitele je nevděk a nevychovanost.
Zavražděný režisér ve svých opusech kritizoval, jak se v některých muslimských kruzích zachází se ženami. Dělal to doma, na svém kulturním území, kde jsou takové manýry odsouzeníhodné. Z kruhů islámských fanatiků dostával výhrůžky a nakonec byl jedním z nich zavražděn. Takzvaný pouštní islám (oprášená středověká forma tohoto jinak tolerantního náboženství), zrozený v arabských zemích a ve stovkách škol šířený ve jménu násilí mezi frustrovanými mladými muži, možná odstartoval proces radikalizace dnes nizozemské, zítra evropské společnosti.
Důvod je třeba jednoduchý. Hostitel si neprozřetelně zdříml, a když se probudil, host měl ustláno v jeho záclonách.
PRÁVO 11. listopadu