Článek
Všichni jsou hudebně nadaní. „Mám z toho velkou radost,“ neskrýval Antonín nadšení. „Když se sejdou, všude to vrže,“ vtipkovala jeho o sedm let mladší manželka Vlasta. Nejenom vánoční sešlosti tak spíš připomínají koncerty komorního orchestru. „Ale já jsem vděčná posluchačka,“ doplnila.
Antonín hraje na dudy z roku 1956, které pro něj udělal strýc Jakub. U Konrádyů se tyto nástroje vyrábějí už po tři generace. A všichni je ovládají. „Sám jsem začínal na harmoniku a pozoun. Než jsem šel na vojnu, tatínek a strýc mi řekli, ať se raději naučím na dudy, protože to tolik lidí neumí. A měli pravdu,“ vzpomínal.
Antonín Konrády v kroji. Muzika je jeho medicína.
Netrvalo dlouho a dal dohromady národopisný soubor Psohlavci, nejdřív v Pardubicích, později v Havlíčkově Brodě, kam ho převeleli. „Doteď si s některými kamarády z vojny píšu. Zrovna před Vánoci jsem posílal Frantovi dopis,“ zmínil.
Doma poté založil Konrádyho dudáckou muziku. Díky hudbě našel spoustu dobrých přátel, seznámil se také se svou ženou. Osudový pro ně byl festival v Moskvě roku 1957, kde oba účinkovali. „Vlastička tančila v opavském souboru. Hned jsme si padli do noty. Za pár let jsme se brali. A už jsme oslavili diamantovou svatbu,“ popsal.
Chodští dudáci měli úspěch v tuzemsku i zahraničí. Například roku 1965 v Anglii vyhrál Antonín mezinárodní soutěž. „Přihlásil mě do ní Jarda Krček. Mám s tím spojenou veselou příhodu. Dudy se dřív ladily pomocí včelího vosku, který se dával do jednotlivých dírek. To bylo hrozně pracné,“ líčil.
Konrádyho dudácká muzika z Domažlic. Antonín je třetí zleva.
Když vystupoval v obrovském stanu, kde bylo vedro, nástroj se rozladil. „Tak jsem zapálil svíčku, nad plamenem roztavil vosk a opatrně na hřebíčku jsem ho vnášel do otvorů. V anglických novinách se potom psalo, že jsem zvítězil, protože jsem se modlil,“ smál se.
O rok později už vyrazil do Velké Británie s celým souborem, který zahrál řediteli BBC na soukromém večírku. „Byl pořád někde v luftě. Když se narodily děti, já už musela být doma,“ doplnila Vlasta.
Vždycky ale svého muže podporovala. „Měla pro moje záliby pochopení. Ona je moje radost. A muzika je medicína,“ sdělil Antonín. I ve svém věku je pořád velmi aktivní. Před pár dny zavítal do mateřské školy, dětem vyrobil vozembouch. „Najednou mi zmizely formičky na cukroví. Toník mi je vzal a použil,“ uvedla.
Nástroj si hudebník samozřejmě zdokumentoval, protože rád fotografuje. Snímky se pochlubil v mobilním telefonu. Do něj si ukládá i nápěvy, které ho napadají v noci. Složil totiž přes 40 originálních skladeb. A více než 460 písní nahrál s kapelou v plzeňské pobočce Českého rozhlasu.
Zahálet nebude ani v následujících dnech, protože na Silvestra ho čeká vystoupení v Německu. „Teď jsem trochu ochraptěl. Snad se mi do té doby spraví hlas,“ přál si. Na závěr přeci jenom zahrál na dudy a zazpíval. Vždyť muzika je jeho velkou láskou.
Nevydrží bez dláta. Řezbář z Plzeňska už třicet let tvoří jedinečná díla
