Článek
Prezident republiky se rozhodl na schůzi vlády výjimečně přijít, právě k těmto dvěma bodům, i do Říma chce tento týden jet. Vedoucím delegace je ovšem předseda vlády, neboť ona, a ne prezident, odpovídá podle české ústavy parlamentu, a tím i lidu, za zahraniční politiku, její utváření i uskutečňování.
Prezident je pouze součástí vládní moci. Bude proto jen součástí delegace, a ne její vedoucí. Tak navrhuje ministr zahraničí Cyril Svoboda, tak zřejmě rozhodne i vláda.
Aby to tak nebolelo, vymysleli na ministerstvu zahraničí pro nestandardní prezidentovu účast v Římě zvláštní status. Nejde ale o to, kdo vede delegaci. Víme, jak se Klaus hrozí představy, že v EU už nebude suverénní jen národní stát a jeho vláda, nýbrž stále více občan, který bude postupně předávat část své suverenity na obec, na kraj, na stát a na evropské nadnárodní soustátí. Jak nepřehledné!
Nikdo neví, zda Václav Klaus v Římě či třeba v letadle promluví a jak. A budou pak všichni v Evropě vědět, že podle české ústavy nemá takové pravomoci jako prezident polský, o francouzském ani nemluvě? Je možné, že se Česká republika a její podivínský prezident stanou zdrojem zábavy, jako minule při podpisu přístupové smlouvy v Aténách, kdy Klaus vyjádřil své originální postoje k EU.
Kromě části britských konzervativců, několika skupin ve Skandinávii a jedné krajně pravicové polské strany nemá Klaus ve svém odporu proti vývoji ke společné Evropě - ať už v ní vidíme nadnárodní společenství, konfederaci či federaci - žádné spojence. I v ODS s proevropskými voliči ubývá pro jeho postoje sympatií.
Dnešní EU má jiné problémy než český prezident, revoltující proti evropskému "superstátu". Evropa se nyní pře o složení Evropské komise a zastoupení v ní, o rozsah společné obranné a zahraniční politiky a o tom, jak se má zvýšit podíl Evropského parlamentu na postupující integraci. Proto už není Klausova touha vrátit se do začátku 90. let před maastrichtskou dohodu k Evropě volného trhu a rivalizujících států jen euroskeptismem, nýbrž postojem vpravdě protievropským.
ODS vždy tuto Klausovu libůstku tolerovala, její předáci jí i využívali při šíření izolacionistických a národoveckých postojů, i při sbližování se s KSČM. Nyní ale nastal čas neživotný extremismus opustit. ODS, byť věrna svému eurokriticismu, by už konečně měla zaujmout konstruktivní přístup, založený třeba na podpoře požadavků malých států, obávajících se dominace těch velkých. Pomohlo by jí to vymanit se z mezinárodní izolace, získat ještě jiné přátele než skotské separatisty a polské katolické integristy.
Česká diplomacie zde teprve hledá cestu a někdy i kličkuje. Legitimní zájmy malých zemí jsou často v rozporu s požadavkem hladkého přijetí evropské ústavy, která má být 9. května příštího roku podepsána a v den voleb do Evropského parlamentu v červnu ratifikována parlamenty; v pěti případech - Irska, Portugalska, Řecka, Švédska a Dánska - i referendy, která se budou konat současně s volbami.
Boj za více subsidiarity (rozhodování na co nejnižší možné úrovni), za větší možnosti prosazení názoru občanů a za lepší ochranu menšinových stanovisek a zájmů ale přijetím evropské ústavy nekončí. Opozičním stranám, ODS i KSČM, se tu otevírají možnosti ovlivňovat českou účast v evropské integraci vlastními a zřetelnými postoji, které by získaly sympatie části veřejnosti.
Vládě nezbývá než trvat na ústavě a na prezidentově podřízené roli, i pokud jde o jeho zastupování českého státu navenek. K podpoře evropské integrace na základě evropské ústavy má dostatečný mandát z červnového referenda, v němž o integraci České republiky do Unie rozhodli sami občané.
PRÁVO 1. října