Článek
Že nemůže hýbat pravou paží, to pro malého Vítka znamená, že nezvládne řadu každodenních činností, které jiné děti jeho věku bez problémů zvládají. Pro rodiče zase nepřetržitou náročnou péči s nejistým výsledkem. Přesto doufají, že jednou si třeba zahraje volejbal s kamarády, bude zkoušet hrát na kytaře nebo si sám zaváže tkaničky. Sní o tom, že Vítek bude mít spokojené dětství, kdy bude moci obě ruce používat bez omezení. A právě tento sen je v jejich úsilí žene vpřed, byť někdy je to opravdu těžké.
Porod se zkomplikoval
Vítkovi je nyní 14 měsíců a stále nechodí, dokonce ani neleze, umí se jen plazit. To proto, že se o postiženou ručku nedokáže pořádně zapřít. „Vše začalo při porodu. Byl standardní, postupoval dobře, ale v závěru se zkomplikoval a lékaři museli zasáhnout,“ vzpomíná na krušné chvíle Veronika Kubíková, která s rodinou nyní žije v Beňově na Přerovsku.
„Při vytahování Vítečka z dělohy mu poranili pravou ruku. Natáhli mu nervy natolik, že některé praskly, vyrvaly se z míchy. Ostatní nervstvo pak vytvořilo chuchvalec, který nepropustil žádnou reakci, takže Vítkova ručička jen visela, jako by byla hadrová. Neměl v ní cit, nebyl schopen s ní pohnout. Navíc druhou ruku, levou, mu zdravotníci při porodu zlomili,“ popsala laicky Veronika, co se chlapci vlastně přihodilo.
Po uzdravení levé ruky ihned začali s rehabilitací té pravé. „S rehabilitačními cvičeními stále pokračujeme a budeme tak zřejmě činit do konce života. Šlo o nejtěžší stupeň tohoto typu poranění, v podstatě o totální paralýzu paže,“ zdůraznila Vítkova matka.
Pokrok je zatím malý
Později, když mu byly tři měsíce, absolvoval Vítek náročnou neurologickou operaci u specialisty v Ústí nad Labem. Do jaké míry byla úspěšná, to ukáže čas. „Nervy, které mu sešili, musí prorůst. Prý to postupuje rychlostí asi jeden milimetr za den. Proto nelze ihned zjistit výsledek. Nevíme, jestli Vítkovo tělo přijme štěpy, které mu lékaři vzali z nožek. Může se taky stát, že později bude muset na další operace,“ podotkl tatínek Jiří.
Vítek momentálně dokáže ruku mírně nadzvednout a lehce ji ohnout v lokti. Jeho prstíky jsou ale stále sevřené. „Posun to je, ale maličký. Náš neurolog je z toho sice nadšený, my bychom však chtěli být dál. I na rehabilitacích nám říkají, že by si přáli vidět rychlejší pokrok,“ konstatovala paní Kubíková.
Největší šance, že Vítek ruku dostatečně rozhýbe, je do tří let. „Tím, že se o tu ruku neopře, se celý vychyluje. I když se plazí. Má tendenci se ohýbat a kroutit. I proto jsou rehabilitace extrémně důležité, cvičením se vrací do normálu i druhá polovina těla,“ vysvětlil Vítkův tatínek.
Vítek při cvičení a hraní používá speciální dlahu.
Máma jezdí s Vítkem třikrát týdně na rehabilitaci do Studénky. Mají to tam hodinu cesty. Třikrát, čtyřikrát za den pak rehabilitují i doma. „Kromě toho musíme neustále ruku stimulovat jemným štípáním, masírováním a podobně. Máme balonky, používáme studené a teplé vibrace, elektrostimulaci, elektroakupunkturu… Je prostě potřeba, aby si Vítek neustále uvědomoval, že tu ruku má. Musíme mu ji dávat před oči, do pusy, při hře mu pokládat obě ručičky na hračky a podobně. Jinak ji Vítkův mozek začne brát jako zátěž a v podstatě ji odpojí,“ uvedla paní Kubíková.