Článek
Společná hra s rodiči je pro malé děti mnohem víc než jen zábava. Představuje jeden z hlavních způsobů, jak objevují nové podněty, učí se navazovat vztahy a získávají důvěru ve vlastní schopnosti. Zatímco miminka reagují na hlas rodičů, říkanky nebo jednoduché hry s opakováním, batolata milují schovávanou, stavění kostek a stavebnic či napodobování běžných činností dospělých. Předškoláci pak prostřednictvím hry rozvíjejí fantazii, učí se spolupracovat a postupně si osvojují pravidla a schopnost řešit drobné konflikty.
„Hra je pro dítě velmi přirozený způsob kontaktu se světem. Může něco postavit, rozebrat, změnit pravidla, zahrát si na někoho jiného nebo si přehrát situaci, které ještě nerozumí. Pro rodiče je to zároveň příležitost dítě pozorovat bez potřeby ho hned opravovat nebo vést ke konkrétnímu výsledku. Někdy stačí si přisednout, přijmout jeho nápad a chvíli být součástí jeho světa,“ vysvětluje psycholog a psychoterapeut Tomáš Kvapilík.
Bohužel řada rodičů vnímá i společnou hru s dětmi jako něco, v čem musí obstát. Místo spontánních společných chvil tak často řeší, jestli si s dítětem hrají správně či dostatečně rozvíjejícím způsobem.
Za těmito pochybnostmi přitom často stojí sociální sítě, které rodičům sice umožňují čerpat zkušenosti ostatních, ale zároveň snadno vytvářejí dojem, že existuje jen jeden správný způsob, jak být dobrým rodičem.
„Dítě ale nepotřebuje bezchybně naplánovaný den ani rodiče, kteří nikdy nezaváhají. Potřebuje rodiče, kteří se nebojí hledat vlastní cestu, dělat chyby a učit se být ve vztahu se svým dítětem skutečně přítomní,“ vysvětluje psychoterapeutka, mentorka a lektorka zaměřená na duševní zdraví rodičů a dětí Kateřina Trávníček.
Touha dělat věci co nejlépe je samozřejmě většině rodičů vlastní. „Pokud se ale promění ve snahu být za každou cenu dokonalý, může přinášet více stresu než užitku. Děti totiž nepotřebují perfektní výkon ani bezchybné rodičovství. Mnohem více jim prospívá autentický vztah, ve kterém vidí, že i dospělí někdy tápou, něco pokazí a umí si s tím poradit,“ dodává Trávníček.
Právě okamžiky, kdy se rodič při hře zasměje vlastnímu omylu, nechá dítě vést děj nebo připustí, že nezná správnou odpověď, mohou být pro dítě cennou lekcí. Učí se díky nim, že chyby jsou přirozenou součástí života a že vlastní hodnota nezávisí na tom, zda vše zvládá bez zaváhání.
Odborníci proto rodičům doporučují, aby se při společně stráveném čase nesoustředili tolik na výsledky, ale spíše na samotný zážitek. Není důležité, jestli je věž z kostek dokonale rovná nebo zda výtvarný výtvor připomíná předlohu. Podstatné je, že dítě cítí zájem, pozornost a radost ze sdílené činnosti.
Nejde o množství společného času, ale o kvalitu
Mnoho rodičů má pocit, že by se dětem měli věnovat několik hodin denně, což je vedle pracovních a domácích povinností dost nereálné. Odborníci však upozorňují, že mnohem důležitější než délka společně stráveného času je jeho pravidelnost a kvalita.
Dítě není potřeba neustále zabavovat ani hledat složité rozvojové aktivity; jak ukazují zkušenosti iniciativy Lego Půlhodinu pro rodinu, podpořit rozvoj dítěte a zároveň posílit rodinné vztahy může už půlhodina společné hry denně, během níž se rodiče plně soustředí na společnou aktivitu. Při takové hře se děti učí lépe vyjadřovat své potřeby a emoce a rodiče získávají lepší přehled o tom, co jejich potomky zajímá nebo trápí. Vzájemná komunikace se přirozeně prohlubuje a doma vzniká větší pocit bezpečí a pohody.
Zároveň platí, že dítě ke zdravému vývoji nepotřebuje, aby mu rodiče vyplnili každou volnou chvíli. Stejně důležitý je i prostor pro samostatnou hru, během níž rozvíjí kreativitu, učí se rozhodovat a překonávat drobné překážky bez okamžité pomoci dospělých. Právě střídání společně stráveného času a samostatného objevování pomáhá budovat sebevědomí a pocit vlastní kompetence.
„Rodiče někdy podléhají dojmu, že každá minuta by měla být nějak smysluplně využitá. Děti ale nepotřebují neustálou stimulaci ani permanentní pozornost. Potřebují vědět, že rodič je dostupný, když ho potřebují, a zároveň mít možnost objevovat svět po svém. I obyčejné společné chvíle, kdy si povídáme, vaříme nebo jen sdílíme každodenní činnosti, mohou být pro vztah stejně cenné jako promyšlené aktivity,“ uzavírá Tomáš Kvapilík.
