Digitální nomádi s dětmi: Svoboda, která potřebuje hranice

Zahraniční výzkumy i zkušenosti terapeutů pracujících s digitálními nomády ukazují, že život v neustálém pohybu klade výrazné nároky na psychiku celé rodiny. U dospělých se častěji objevují pocity vyčerpání, úzkosti a osamělosti; u dětí pak potíže s navazováním vztahů, ztráta pocitu bezpečí a postupné vyčerpání z prostředí, které se neustále mění.

Neznamená to ale, že by všechny rodiny prožívaly cestování stejně. Psychologové upozorňují, že zásadní roli hraje nastavení rodičů, věk dětí a to, zda nejde o útěk před problémy, které si člověk bere s sebou.

Zatímco některé rodiny narážejí na limity dřív, jiné dokážou nejistotu unést i za cenu kompromisů a ztrát, které nejsou na první pohled vidět.

Je důležité si uvědomit, že digitální nomádství s dětmi neznamená nepřetržitou dovolenou. V praxi jde většinou o kombinaci práce na dálku, domácího vzdělávání a života v dočasných zázemích, která se střídají v řádu týdnů či měsíců. Rodiče tak musí vedle práce a cestování suplovat i roli učitelů, organizátorů a jediného stabilního bodu, o který se děti mohou opřít.

Podobnou zkušenost mají také Budilovi, kteří se jednoho dne rozhodli opustit svůj dosavadní život a vyrazit se třemi dětmi na cestu po Evropě.

„Byli jsme na prohlídce domu, do kterého jsme se měli nastěhovat. Všechno bylo perfektní. Ale právě tehdy nám došlo, že takhle žít nechceme,“ popisuje Štěpán Budil okamžik, který všechno změnil. Vzácné bylo, že se na tom shodl se svou ženou Lucií.

Nešlo o útěk před krizí, ale o vědomé odmítnutí života, který byl na pohled ideální, ale rodinu vnitřně nelákal. Rozhodnutí vyrazit navíc nepřišlo z ničeho nic. Budilovi už dříve fungovali mimo běžný školní a pracovní režim a na život bez pevných struktur byli zvyklí.

Původní plán na půl roku se nakonec protáhl na tři roky. Rodina ukončila nájemní smlouvu, zredukovala majetek na minimum a vydala se s dětmi vstříc nejistotě. „Rutinu jsme měli, ale byla jiná,“ říká Štěpán. Právě absence pevného rámce ale znamenala, že rodiče museli převzít odpovědnost, kterou jinak částečně nese škola a okolí.

Děti byly s rodiči neustále. Zpočátku to přinášelo nadšení a pocit výjimečnosti, postupně se ale cestování stalo běžnou součástí života. S tím, jak místa a zážitky ztratily punc novosti, se začala víc ozývat únava i potřeba vlastního prostoru, který je při životě v karavanu nebo menších ubytováních obtížné naplnit.

Domácí vzdělávání na cestách zní romanticky, realita je podle Štěpána Budila složitější. Výuka probíhala spíš okrajově a vyžadovala neustálé rozhodování, kde je ještě rovnováha a kde už přichází vyčerpání. „Nejde sedět s dětmi hodiny nad učivem, když venku svítí slunce a moře volá,“ přiznává.

Po návratu do Česka si děti podle rodičů rychle zvykly na pevnější řád, vlastní pokoje i stabilní zázemí. Zkušenost z cest ale považují za zásadní. „Bylo to nejlepší rozhodnutí našeho života. Jak se to do života našich dětí propíše, ukáže až čas,“ říká Štěpán. Současně dodává, že podobný způsob života není univerzálním řešením a vyžaduje vysokou míru flexibility, vnitřní shody rodičů a ochotu nést nejistotu, která k němu patří.

Jak upozorňuje pro Psychology Today Christine Louise Hohlbaumová, digitální nomádství není jen otázkou práce na dálku, ale celkového životního nastavení, které nevyhovuje každému. Možnost pracovat odkudkoli sice přináší větší pocit svobody, zároveň ale znamená neustálé rozhodování a odpovědnost, kterou nelze odložit ani sdílet. Právě to může být v dlouhodobém horizontu vyčerpávající.

U rodin se tyto tlaky násobí. Zatímco změna prostředí, intenzivní společný čas a zpomalení tempa mohou vztahy posílit a otevřít nové způsoby, jak spolu být, snaha „využít cestování naplno“ často vede k opačnému efektu.

Neustálé přesuny, plánování a pocit, že by byla škoda něco vynechat, přinášejí únavu, napětí a konflikty, které se v uzavřeném rodinném prostoru rychle zesilují. Děti navíc změny prožívají jinak než dospělí a jejich potřeba jistoty se nemusí projevit hned, ale až s odstupem.

Jak Hohlbaumová upozorňuje, život na cestách funguje především tehdy, když rodiče dokážou ubrat tempo, vzdát se představy ideálního dobrodružství a přijmout omezení, která s nomádstvím přicházejí.

Podle ní je důležité, aby děti měly i na cestách vlastní tempo a několik pevných orientačních bodů v průběhu dne. Právě vědomí, že něco zůstává neměnné, jim pomáhá zvládat časté změny. Pokud taková opora chybí, může se i zdánlivá svoboda postupně proměnit ve stres a vyčerpání, o kterých se nahlas mluví jen zřídka. Zvlášť v prostředí, kde se od života na cestách očekává především radost a lehkost.