Článek
Krizi středního věku si spojujeme s obdobím po čtyřicítce, přibývá však dětí, které prožívají podobné pocity už na druhém stupni základní školy. Jde o pocity zahlcení, úzkosti a odloučení.
Na rozdíl od dospělých neutrácejí za drahá sportovní auta nebo nemění partnera za někoho o generaci či dvě mladšího, podobně jako čtyřicátníci a padesátníci se však cítí psychicky vyčerpané, zahlcené a udušené tlakem z okolí.
Dětský a rodinný psycholog Jeffrey Bernstein ve své praxi často s klienty naráží na otázky a věty typu:
- Co když nebudu mít hezký život?
- Nikomu se nelíbí, co sdílím.
- Vadí mi, že všichni mají rádi jen populární děti.
- Co když zklamu rodiče?
- Co když se nedostanu na dobrou školu?
„Působí to jako slova studentů třetích a čtvrtých ročníků střední školy, ale není to tak. Jsou to slova jedenácti-, dvanácti- a třináctiletých dětí, kterých v mé poradenské praxi přibývá,“ uvádí Bernstein. Tyto děti bojují s tlakem na výkon a perfekcionismem, trápí se srovnáváním s vrstevníky považovanými za ideál a zdánlivou dokonalostí na displejích a monitorech.
Krize středního věku už na základní škole má tři důvody
1. Kultura neustálého srovnávání
Teenageři a dospívající mládež vidí na telefonech upravené fotky svých vrstevníků, kteří „žijí ten nejlepší život“. S nimi se pak srovnávají a zoufale se snaží dohánět počty lajků. Vnímají a vidí, že jejich prázdniny a dovolené s rodiči nejsou ani zdaleka tak „cool“ jako místa, kam jezdí tyto jejich idoly. A v neposlední řadě s vrstevníky srovnávají i svá těla, oblečení a úspěchy.
„Prostor v myslích našich dětí, který byl kdysi volný pro fantazii a hru, je teď zaplněný obrázky toho, co dělají jejich vrstevníci. U emocionálně zranitelných dětí není snadné se z nadměrného přemýšlení vymanit,“ upozorňuje Bernstein, který pomáhá dětem, teenagerům, párům a rodinám už přes třicet let.
Je to způsobeno tím, co vidí na telefonech nebo sledují na noteboocích na YouTube a v dalších online aplikacích a službách. A také to, co kolem sebe slýchají – kolik má kdo lajků, sledujících nebo zhlédnutí.
2. Nechovají se jako dospělí, ale pociťují podobné tlaky
Mnoho dětí na základní škole je přesvědčeno, že „dobré známky znamenají dobrý život“. Přebírají to nejen od svých rodičů, ale také od členů širší rodiny a přátel, s nimiž se vídají.
„Jedno dítě se se mnou před rodiči triumfálně podělilo o to, jak dobře budou jeho úspěchy ve skautském oddílu vypadat na přihláškách na vysokou školu. Když jsme pak spolu mluvili mezi čtyřma očima, prozradilo mi, že do skautu chodí jen proto, aby na něj rodiče přestali tlačit,“ zmiňuje příklad z praxe uznávaný dětský a rodinný psycholog.
Setkává se s mnoha dětmi, které mají pocit, že za ostatními zaostávají, ale nejsou si jisté, v čem a o co by se měly snažit. „Tento tlak často vede k prudkým emočním změnám a vzdorovitému chování. Dochází nám, jak moc je to pro děti frustrující?“
3. Děti jsou si blíž a přitom vzdálenější
Současní žáci druhého stupně základní školy jsou pevně zakořenění ve své digitální realitě. „Jednoduše řečeno, vyrůstali před obrazovkami a to z nich dělá ,digitální domorodce‘. Přestože jsou více propojené, cítí se osamělejší kvůli ‚snadnější‘ komunikaci prostřednictvím textových zpráv. A když je něco stresuje, otupují se videohrami.“
Dětem teď podle Bernsteina velice chybí prostředí bez odsuzování, kde by mohly být samy sebou. „Setkávám se také s řadou dětí, které příliš přemýšlejí a dostávají pochvaly za to, že jsou zralé/vyspělé a zodpovědné. I když se to může zdát pozitivní, vyvolává to v nich strach, že zklamou a zkazí si život.“
Žijeme ve světě, kde všichni pořád spěchají. Pokud už s někým mluvíme osobně, pak jen velmi krátce, empatie je nedostatkové zboží. „Pokud se mnou nesouhlasíte, je to v pořádku,“ píše Bernstein na webu Psychology Today.
„Až příště navštívíte rodinnou restauraci, budete čekat na letišti nebo se vyskytnete kdekoli, kde se setkávají rodiny, všimněte si, jak všichni visí na telefonech, iPadech, Nintendu Switch nebo v transu poslouchají, co jim hraje ve sluchátkách.“
Jak vrátit dětem dětství
Zkuste si odpovědět na otázky:
- Dáváte dětem bezpečný prostor, aby mohly být samy sebou, nebo na ně tlačíte, aby držely krok „s realitou“ na sociálních sítích?
- Cítí děti, že mají vaše uznání jen za to, kým jsou?
- Unikají vám, protože jsou stále soustředěné na obsah digitálních zařízení, ale duchem jsou nepřítomné?
- Jaké emocionální nástroje jim dáváte ke zvládnutí dvou nejdůležitějších předpokladů pro úspěšný život – schopnosti uklidnit se a řešit problémy?
Vrátit dětem dětství a mládeži mládí lze snížením tlaku. Tím, že je naučíme tlak lépe zvládat. A také řízením času stráveného u obrazovek a připomínáním, že co vidí v digitálním světě, je často velmi zkreslené a na hony vzdálené realitě.
„To poslední, co bychom chtěli, je, aby naše dvanáctileté děti měly pocit, že jim ujíždí vlak,“ uzavírá rodinný psycholog a autor osmi knih Jeffrey Bernstein.
