Článek
I při osobním setkání je Marcela Tobiášová usměvavá a srdečná, přesně tak, jak ji znám z fotek a videí. Vřelá osobnost, která budí důvěru. A protože se scházíme v Praze na závěr jejich rodinného výletu, poznám osobně i dva ze tří sourozenců, které si s manželem vzali do péče před osmi lety.
Zatímco my dvě se zapovídáme nad hrnkem kafe, patnáctiletý Sam alias Zbojník se v klidu začte. V mobilu. To téměř jedenáctiletá Hanička neboli Beruška nás ještě chvíli zvědavě pozoruje. Oči jí i ve skutečnosti jiskří naprosto stejně jako jejich mladší sestře Madlence, která protentokrát zůstala doma. Za chvíli je ale taky sklopí k vlastní zábavě. Vybalila si kreslení.
Marcela postřehne moje počáteční rozpaky z rozhovoru před dětmi a rychle je zažehná. S manželem jsou zvyklí mluvit s nimi o všem otevřeně. Osvědčuje se jim to jako ten nejlepší způsob, jak se postavit všem problémům. A tak spolu během rozhovoru později bez obav načneme i téma předsudků vůči romským dětem.
Manželé Tobiášovi se přidali k prvním profesionálním pěstounům v Česku, kteří se v roce 2013 začali starat o děti, aby nemusely do kojeneckého ústavu nebo dětského domova, než se zlá situace u nich doma zlepší nebo se pro ně najde dlouhodobá náhradní rodina. Žádné zvláštní dispozice pro pěstounství neměli – Marcela se zabývala interiérovým designem, její manžel Jaroslav je zootechnik.
Zázemí pro děti
Oba měli v té době už skoro dospělé děti z předchozího manželství a na společné děti si připadali staří. Přesto cítili, že pořád ještě mají dost síly i chuti na to, aby mohli někomu společně poskytnout rodinné zázemí. Přechodná pěstounská péče, kterou stát zrovna zavedl, se ukázala jako vhodné řešení. Než k nim přišli Sam s Haničkou, postarali se během prvních pěti let o osm dětí. Měli u sebe kojence s abstinenčními příznaky i děti, které byly ve své biologické rodině týrané.
Také o Sama s Haničkou se původně měli starat jen krátce, než úřady jejich složitou situaci vyřeší. Maminka péči o ně nezvládala, i kvůli svým psychickým potížím. Obě děti byly zanedbávané i bité, hlavně starší Sam.
Jenže ani do roka se pro ně žádná náhradní rodina nenašla a hrozilo, že podle zákona budou muset poté odejít od přechodných pěstounů do dětského domova. Tobiášovi si řekli, že jim to nemůžou udělat, a rozhodli se vychovat je sami. A tak se s přechodným pěstounstvím rozloučili a stali se z nich pěstouni dlouhodobí.
Během covidu dostali do pěstounské péče pětiletého chlapce. Od té doby spokojeně fungují jako rodina
„Nebyla to ale samozřejmost. Museli jsme znovu projít celým přijímacím procesem, včetně psychologických testů a všech školení,“ podotkne k tomu Marcela.
Do roka se pak jejich nová rodina ještě jednou nečekaně rozrostla. Maminka dětí porodila holčičku, o kterou se taky nedokázala postarat. Po krátkém váhání se jí Tobiášovi ujali taky. „Přirozeně jsme měli nejdřív obavy, jestli to vůbec zvládneme. Mysleli jsme na svůj věk i traumata, s nimiž se potýkají obě starší děti. Ale nad obavami převážil zájem všech tří sourozenců. Když je totiž vychováme všechny společně, budou se o sebe moct v životě opřít,“ vzpomíná Marcela, jak před sedmi lety, ve svých 45 letech, nastoupila kvůli nejmladší Madlence na mateřskou. Manžel je o deset let starší, a i to byl důvod, proč zpočátku váhali, jestli do toho mají jít.
K jejich rozhodnutí přijmout do rodiny třetí dítě se úřady zpočátku stavěly spíš zdrženlivě. „Na jednu stranu je to pochopitelné, vždycky je potřeba posoudit míru zátěže, jenže zazněl třeba i argument, že obě starší děti budou na malou sestřičku žárlit. Místo aby nás odborníci raději povzbudili, že i na sourozenecké žárlivosti se dá pozitivně stavět, tak nás od toho odrazovali,“ podivuje se Marcela.