Chybí náhradní rodiče. Zájemci se bojí povahy dětí

Jedním z hlavních důvodů tohoto nepoměru jsou obavy potenciálních náhradních rodičů. Z výzkumu, který pro Nadaci Sirius realizovala společnost Simply 5, vyplynulo, že více než polovina dotázaných se obává problémové povahy dítěte, respektive toho, že by péči o takové dítě nezvládli.

V odpovědích se objevovaly věty jako: „Bojím se, že mu spíš ublížím než pomůžu, že budu reagovat špatně!“ nebo „Co když mezi námi nevznikne dostatečné pouto a nebude mě poslouchat?!“

Druhá nejčastější byla obava z komplikovaného administrativního procesu před svěřením do péče. Tuto obavu sdílelo více než 30 procent dotazovaných.

„Kolem pěstounství panuje mnoho nepravdivých představ. I přes řadu kampaní lidé například neznají rozdíly mezi různými formami náhradní péče,“ uvedla Dana Lipová, ředitelka Nadace Sirius, která se věnuje pomoci znevýhodněným dětem.

Podle ní dnes existují tři formy: Při adopci se dítě stává natrvalo členem nové rodiny. V dlouhodobém pěstounství dítě vyrůstá u pěstounů, zpravidla u nich zůstává až do 18 let nebo i déle, pokud třeba studuje. Pěstouni nenahrazují rodiče právně, ale starají se o dítě jako o vlastní.

Krátkodobé nebo také přechodné pěstounství trvá maximálně rok. Slouží jako dočasné řešení, než se dítě vrátí k biologické rodině, nebo než se pro něj najde adoptivní či dlouhodobá pěstounská rodina.

Dlouhodobí i přechodní pěstouni mají nárok na finanční příspěvek na úhradu potřeb dítěte v řádech nižších desítek tisíc korun měsíčně a také na odměnu, která nahrazuje „plat“ za péči o dítě.

Z výzkumu dále vyplynulo, že většina lidí považuje náhradní rodičovství „za cestu pro ty, kdo nemohou mít vlastní dítě“.  „I ti, kteří touží po rodičovství, začínají pěstounství či osvojení zvažovat, až když jsou všechny ostatní varianty definitivně zavřené. Vnímají to jako nouzové řešení a potvrzení vlastního selhání,“ napsaly autorky průzkumu Eliška Nováková a Kateřina Pulkrábková.

„Další častou nepravdou je, že si dlouhodobý pěstoun nemůže vybrat dítě, o které bude pečovat,“ připomněla bývalá náhradní pěstounka a sociální pracovnice Božena Kellerová. Pěstounkou byla devět let a během nich se starala o jedenáct dětí.

V praxi to podle ní funguje tak, že dětem v evidenci se vybírají vhodní pěstouni. Zohledňují se při tom hlavně aktuální potřeby dětí a hledá se, kteří pěstouni jsou schopni tyto potřeby naplnit. Neznamená to však, že člověk musí do dlouhodobé péče přijmout jakékoliv dítě. Pěstouni mají vždy konečné slovo.

Jiné je to u přechodných pěstounů, kteří jsou profesionálními pečovateli. Ti nabídnuté dítě bez vážného důvodu odmítnout nemohou. „Ve chvíli, kdy se stanou přechodnými pěstouny, mají nárok na odměnu, ale musí být připraveni. Pokud jsou vytipováni jako nejvhodnější rodina, tak musí udělat vše proto, aby dítě mohli přijmout,“ uvedla Božena Kellerová.

Samozřejmě to neznamená, že by nemohli vykonávat běžné zaměstnání. „Péče o dítě ale musí být na prvním místě. Ve chvíli, kdy se starají a umožňuje jim to vykonávat nějaké zaměstnání, tak to lze. Mohou třeba dělat práci z domova. Když přijmou dítě, které navštěvuje školu, mohou pracovat,“ uvedla příklady Kellerová.

„Já jsem třeba pracovala jako zdravotní sestra a byla jsem domluvená, že ve chvíli, kdy by mi zazvonil telefon, tak bych práci přerušila,“ doplnila.

Do výzkumu se zapojilo přes pět set respondentů ve věku od 20 do 60 let, a to jak pěstouni, tak lidé, kteří o náhradním rodičovství uvažují nebo na něj dosud nepomysleli.