Bylo ti 18, teď se starej sám. Kde končí rodičovská zodpovědnost a začíná dospělost

„Dospělost představuje schopnost samostatného myšlení, empatie a zdravého propojení s okolím,“ říká rodinná mediátorka Klára Bauer Harazinová. Současná výchova podle ní často klade důraz na výkon, kritické hodnocení a srovnávání, ale méně rozvíjí to, co činí člověka skutečně zralým, tedy schopnost naslouchat, chápat a respektovat druhé.

Dnešní mladí se učí hodnotit svět kolem sebe, ale méně často se učí chápat a respektovat ostatní. Rodiče zase někdy ztrácejí schopnost podporovat, protože jsou zahlcení stresem nebo pocitem, že musí být dokonalí. Mezigenerační vztah se tak často zadrhne, ne vinou někoho konkrétního, ale proto, že obě strany zapomenou mluvit.

Zlomový okamžik přichází tehdy, když se mladý člověk poprvé ocitne sám s důsledky vlastních rozhodnutí, ať jde o nezvládnutou zkoušku, rozchod, prohranou pracovní příležitost nebo první vážné zklamání.

„Tam, kde se rodí opravdová zralost, to není o dokonalosti, ale o opravdovosti, o vědomí, že i omyl má smysl, když ho dokážeme pojmenovat a přetavit v poznání,“ vysvětluje Bauer Harazinová.

Problém dnešní generace spočívá v kultuře, kde se chyba trestá víc než lež. Rodiče i učitelé často místo doprovázení „zachraňovali“ a tím mladým vzali možnost poznat vlastní sílu. Tam, kde je všechno bezpečné, se člověk nenaučí vstát.

Není jednoduché poznat, kdy dítě ještě potřebuje pomoc rodičů a kdy už se zvládne samo o sebe postarat. Rodičovská péče se mění ve slabost, když rodič neumí pustit. Kontrola nastává, když se obavy promítají do přehnaných požadavků.

„Rodiče často cítí vinu, když dítěti dovolí chybovat, a mají tendenci ho před vším ochránit. Výsledkem pak bývá, že mladý člověk nevěří vlastním rozhodnutím,“ dodává rodinná mediátorka.

Podpora ale nemusí znamenat kontrolu. Nejvíce prospívá, když rodiče nabídnou bezpečný prostor pro zkoušení a chyby. Mladý člověk se tak učí respektovat hranice své i ostatních a buduje si samostatnost, aniž by to brzdilo jeho vlastní růst.

Dnešní dospívající často čelí nejen přehnané ochraně, ale i tlaku prostředí – ekonomickému, sociálnímu či digitálnímu. Odbornice proto upozorňuje, že možnost chybovat a reflektovat své volby je důležitá pro postupné získávání autonomie. Praktickou zkušeností rozvíjejí schopnost samostatně myslet a zároveň respektovat sebe i druhé. Rodiče v tomto procesu ustupují z nadměrné kontroly a nabídnou důvěru. „Tak vzniká prostor pro skutečnou samostatnost, která není jen teoretická, ale získaná životní zkušeností,“ shrnuje odbornice.

Nejnovější vědecké studie potvrzují, že období mezi 18 a 25 lety, tedy přechod do dospělosti, je rizikové z hlediska osamělosti, která může ovlivnit fyzické i psychické zdraví. Souhrnný rozbor více než dvou set studií z let 2016 až 2021 zaměřených na osamělost mladých dospělých ukázal, že izolace a nedostatečné sociální vazby jsou běžné a mají negativní dopady na psychiku.

Přechod do dospělosti je dnes delší a složitější než v minulosti. Mladí lidé často pokračují ve vzdělávání a do tradičních rolí souvisejících se samostatným bydlením, prací či manželstvím vstupují později. Studie potvrzuje, že klíčovou roli, jež mladým umožňuje postupně získávat samostatnost a snižuje riziko osamělosti, hrají sociální podpora a možnost chybovat.

„Tato zjištění podporují názor, že samostatnost a schopnost nést důsledky se učí praxí, ale současně je potřeba kvalitní podpora a bezpečné prostředí,“ komentuje Bauer Harazinová.

Přechod mezi závislostí a dospělostí mění i rodiče. „Ve chvíli, kdy se dítě stává dospělým, rodič ztrácí kontrolu a místo ní získává možnost skutečného vztahu,“ říká mediátorka. Tento přerod bývá bolestivý, protože znamená ztrátu jistoty. Mnoho rodičů se těžko smiřuje s tím, že jejich jistota „vím, co je pro tebe nejlepší“ už neplatí.

Najednou stojí tváří v tvář dospělému partnerovi, ne dítěti. „To vyžaduje nový jazyk, méně rad, více důvěry, méně kontroly, více respektu. Dospělost není jen právní kategorie, ale způsob bytí: umění nést důsledky, být empatický a udržet spojení s okolím.

„Schopnost pustit dítě a dát mu prostor, aby se stalo tím, kým opravdu je, je nejzralejší forma lásky, jakou rodič může projevit,“ uzavírá Bauer Harazinová.