Znovuotevřená štola Josef u Slap láká na podzemní katedrálu, nabízí i společenské akce

Dva obloukové vchody do nitra kopce, nad nimi velký název štoly a kolem upravené trávníky. Tak si zdejší prostředí postupně upravilo ČVUT.

„Toto území, kterému se také říká Psí hory, je spojeno se zlatem. Těžili, respektive rýžovali ho tady už v prvním a druhém století před naším letopočtem Keltové,“ vypráví nám na začátku prohlídky projektový manažer Centra experimentální geotechniky ČVUT Jiří Bendl.

Zlato se pak v lokalitě ve velkém dobývalo za vlády Karla IV. a poté Jiřího z Poděbrad. „Uvádí se, že za dobu středověku se tady vytěžily čtyři tuny zlata,“ říká manažer. Těžba pak živořila, v letech 1958 až 1968 pak vydal zdejší revír 1133 kilo zlata, pro nerentabilnost se však v roce 1970 těžba zastavila. A připomeňme ještě jedno období - v roce 1981 se zahájil nový průzkum celé ložiskové oblasti a byla vyražena i samotná štola Josef.

„Za jedenáct let se tehdy vytěžilo 19,5 tisíce tun zlatorudné horniny, která se odvezla do úpravny v Příbrami. Získalo se z ní 21,5 kilogramu zlata a rozhodlo se z ekonomických a ekologických důvodů, že se dál těžit nebude, horníci odešli a oblast se opustila. Dokonce v roce 2000 se musely portály zabetonovat, protože lidé podzemí dílo zkoumali na vlastní pěst,“ vypráví průvodce stručně historii místa, které dnes patří ministerstvu životního prostředí.

První myšlenky na vlastní geotechnickou laboratoř, kde bude možné provádět tzv. in situ (přímo v místě - pozn. red.) experimenty, vznikly na ČVUT už v roce 2003. Inspiraci našli akademici v obdobném zařízení v Colorado School of Mines v Goldenu v americkém Denveru. Ač se v té době zavíralo více dolů, univerzita zvolila právě tento umístěný v tzv. Jílovském pásmu.

„Štola Josef byla vybrána z mnoha důvodů. Je poměrně nedaleko Prahy, je to horizontálně vyražené dílo, takže odpadá fárání, což je vždy zdržení, odpadá například i odčerpávání vody. A je tady poměrně velký areál a prostor pro další aktivity,“ vyjmenovává Bendl. Možné jsou zde dokonce společenské akce či teambuildingy – jeden z portálů se může proměnit třeba v zasedací místnost.

„Důlní dílo má 8,5 kilometru. V podstatě se jedná o dvě části. Ta, kde se teď nacházíme, je spojena s úzkou hlavní štolou dlouhou 1835 metrů,“ přibližuje nám Bendl po několika prvních krocích oblast, do které jsme vkročili. „V tuto chvíli je zprovozněno zhruba 80 % celého území a zbylých 20 %, druhá část, je připravena pro případné další průzkumné a výzkumné projekty,“ dodává.

V labyrintu chodeb panuje celoročně nízká teplota kolem 8-9 °C, na začátku tak fasujeme teplé bundy a samozřejmě helmy. „To, co nás tady nejvíc trápí, je téměř stoprocentní vlhkost, na kotevních tyčích nainstalovaných teprve před třemi měsíci vidíte, jak koroze rychle působí,“ ukazuje na jednu z vnitřních instalací.

Těší je naopak zdejší výjimečně čistý vzduch, podle posledního měření nabitý zápornými ionty s léčebným potenciálem. Ten může v budoucnu sloužit třeba pacientům s dýchacími obtížemi, kteří by sem mohli jezdit na pobyty v rámci léčby.

Teď je však podzemí zasvěceno primárně vědě, výzkumu a výuce. „Jezdí sem studenti na exkurze, aby viděli, jak takový prostor vypadá, protože ho často znají jen z přednášek a nedostanou se do praxe,“ říká vědecká pracovnice Centra experimentální geotechniky ČVUT Markéta Kučerová.

Unikátní vědecké centrum je otevřeno je nejen studentům z pražské univerzity, jezdí sem i ti z Brna, Ostravy, Německa či USA.

„Dále děláme experimenty, většina z nich je spjatých s budoucím hlubinným úložištěm radioaktivního odpadu, jsou zaměřené na výzkum těsnění kolem kontejneru, ve kterém bude vyhořelé jaderné palivo. Spolupracujeme na nich se Správou úložišť radioaktivních odpadů,“ přibližuje nám Kučerová na jednom z míst, kde je v reálných rozměrech vyhloubená úložná studna se zmiňovaným kontejnerem.

Experimenty mohou ve vědeckém pracovišti provádět rovněž soukromé firmy, nedávno se tu podle Bendla testovaly například roboty a robotická ramena, která manipulují s výbušnými zařízeními. Podzemní prostředí vyhledávají i filmaři, ve štole natáčely naposledy štáby ze Švédska a jedné z tuzemských televizí.

Cvičí se tu také záchranářští psi určení na vyhledávání osob. „Pachy, podle kterých se pejsci orientují, v podzemí fungují jinak, nejsou na to zvyklí. Tady měli figuranty a učili se orientovat i v takovém atypickém prostředí, jako je toto podzemí,“ dodává Bendl.

Ani veřejnost nepřichází zkrátka, štolu si mohou zájemci prohlédnout v rámci komentovaných prohlídek, jež probíhají téměř celoročně.

„Lidé tady krásně uvidí křemenné žíly, ve kterých se nachází zlato. Konkrétně ve středověku bylo úlohou horníka najít onu křemennou žílu, potom ji ručně vyrubat, rozemlít na jemný prášek v kamenných mlýnech, které byly na blízkém Čelinském potoce, a zkrápět ho rtutí, což ale nebylo vůči životnímu prostředí ideální,“ popisuje náš průvodce.

V mnohem větších mocnostech (vrstvách) lze světlé křemenné žíly spatřit v místě, kde prohlídky pro veřejnost běžně vrcholí – v tzv. kaverně. Stoupáme k ní po dvacetimetrovém schodišti a stejně se dostaneme jen do její poloviny.

„Je to taková naše podzemní katedrála, naše pýcha, jediná prostora, kde neprovádíme žádné experimenty, abychom ji mohli uchovat pro návštěvy,“ ukazuje na horníky vyrubanou oblast, která se táhne vysoko nad naše hlavy i do hlubiny pod našima nohama.

„Je to přesně ten prostor, kde bylo označeno, že je zde zlatorudná hornina, právě odsud odvezli oněch 19,5 tisíce tun horniny do Příbrami na zpracování, a tak vznikla kaverna – světově unikátní prostor s úžasnou akustikou,“ popisuje Bendl.

Ten sem návštěvníky přivádí typicky za úplné tmy, posadí je do sedadel na zdejším malém hledišti a spustí hudební a světelnou podívanou, při které se lidem rozlehlý prostor o objemu 10 tisíc m3 jako překvapení postupně odkrývá.