Článek
Poslední stopy civilizace nám mizí za zády. Domy na okraji Wahibské pouště olizuje písek, na jedné straně zahlédnu hrající si děti. Ty české by jim tohle obří pískoviště nejspíš na okamžik záviděly, dokud by je ve vrcholném létě nesežehly vysoké teploty. V pozdním odpoledni už naštěstí žár ustupuje. Obzvlášť během zimy se dá v Ománu velmi pohodlně existovat, aniž by si člověk hned koledoval o úpal.
Řidič šlápne na plyn a džíp sebou začne při zdolání první duny házet ze strany na stranu. Pro pasažéry, kteří jsou náchylní ke kinetóze, není jízda dvakrát velkým potěšením, já si kolíbání naopak užívám. A zatím to není žádná velká divočina. Jsem si jist, že se řidič později ještě předvede a dopřeje nám větší adrenalin.
Rozhlížím se po okolí. Poušť je pro nás Evropany hypnotizující, skoro surreální, protože na takové pusto a zdánlivou jednotvárnost nejsme z našich podstatně zelenějších končin zvyklí. Kombinace ohromných dun, které se neustále mění, a všudypřítomné zlatavé barvy je opojná při první i několikáté návštěvě pouště.
Wahibská poušť přitom není ani nijak velká, pokrývá plochu kolem 12 500 kilometrů čtverečních, což je oproti 9,2 milionu kilometrů čtverečních Sahary docela úsměvné. Místní panoramata, včetně západů slunce, jsou ovšem vyhlášená. Za jedny z nejkouzelnějších je označily i magazíny Travel + Leisure či Condé Nast Traveler. A když zrovna není opar, jsou v noci krásně vidět hvězdy. Prostě romantika jak vyšitá.
Přespání v pohodlí
Ve Wahibské poušti je rozeseto i množství kempů, kde se dá přespat. I když kempů… Člověk trochu naivně čeká jednoduché stany, ubytování se už však značně posunulo. V Ománu se rozmáhá glamping, tedy luxusnější forma přenocování, kdy jde třeba o domečky s klimatizací a tekoucí vodou. Žádné táboření postaru.
„Do pouště může vyrazit i člověk, který přijede na pobytový zájezd. Je to zhruba sedmihodinový výlet spojený ještě s koupáním v jednom údolí, avšak bez přespání v dunách,“ vysvětluje Jana Altay, průvodkyně CK Čedok. „I když přijedete po vlastní ose a půjčíte si auto, tak s ním na poušť nemůže. Ale je možné si rezervovat ubytování a nechat se někde vyzvednout.“
Přespání v poušti v plně vybavených domečcích je značně komfortní. Když večer ulehám do prostorné postele, vzpomínám na zážitek z Tuniska, kde jsem před lety nocoval na Sahaře – ve stanu a během ledna. Noční teploty tehdy klesly k nule, možná i mírně pod bod mrazu, před zimou mě chránilo několik vrstev oblečení, přikrývka a na ní ještě deka z velbloudí vlny. Stejně jsem drkotal zuby. Tentokrát se nic takového nekoná, i když i ve Wahibské poušti je přes noc velmi svěže.
Když se člověk odpoledne ubytuje, nabízí se mu několik aktivit. Třeba sandboarding, což je sjíždění písečných dun na prkně. Vypadá to dobrodružně, možná až příliš. Dát přednost vyjížďce džípem při západu slunce je proto jasná volba.
Jako napoprvé
Beduínští řidiči naši karavanu pěti vozů dopraví na vysoké duny. Některé dosahují výšky až 100 metrů, ze kterých se otevírá výhled do celého údolí. Poté na písku rozloží deky, vyskládají na ně polštářky, vytáhnou termosky s čajem i kávou a datle – ty v arabských zemích nesmějí chybět a jsou součástí snad všech formálních i neformálních setkání.
Po cestě do dun nechybí zastávka na mazlení s velbloudem.
Dočkáme se i beduínského kmenového tance. Moje pozornost ale utíká spíš k tomu klesajícímu slunci, díky němuž písek ještě víc zlátne, snad i trochu červená. Je to můj čtvrtý západ slunce na poušti, přesto mám pocit, jako bych ho prožíval úplně poprvé.
Když se začne stmívat, je čas na návrat. Při sjezdu takřka kolmé vysoké duny cítím v těle mravenčení, jak se mi po těle rozlévá adrenalin.
Později večer se beduíni sejdou v centrální části kempu a kouří vodní dýmku. Mají ji místo piva, protože alkohol islám zakazuje. Když se ovšem Alláh nedívá, tak si i místní rádi trochu loknou… Mohli by klidně říkat: „To ta poušť, donutila mě k tomu.“ Protože na poušti člověk vždycky tak trochu zapomene na veškerý okolní svět.
