Základy honosné carské rezidence za Petrohradem položily mocné ženy

Carskoje Selo leží asi pětadvacet kilometrů na jih od Petrohradu a je výmluvnou ukázkou toho, co dokáže silná žena, která má moc, nápady a velkou vůli. V případě této překrásné rezidence se sešlo hned několik takových žen.

První ženou, která položila základ dnešního Carského sídla, byla v osmnáctém století Kateřina I., manželka proslulého Petra Velikého. Když získala zdejší, původně finské panství, rozhodla se tu postavit kamenný dům se zahradami. Její dcera Alžběta, proslavená jako milovnice luxusu, šla ovšem mnohem dál a nechala tu vybudovat rozsáhlou letní rezidenci.

Realizací pověřila dvorního architekta, původně italského stavitele Bartolomea Rastrelliho (ten stál i za nedalekým Petrodvorcem a dalšími důležitými stavbami). Ústřední palác přitom pojmenovala na památku své matky Kateřiny. Prameny uvádějí, že výstavba přišla na 1,2 miliónu rublů a bylo při ní použito přes sto kilogramů zlata.

Poslední ženou, která promluvila do dějin tohoto místa, byla carevna Kateřina Veliká, která přestavbu zadala svému architektovi, Skotovi Charlesi Cameronovi.

Dnes je celé sídlo nádherně zrekonstruované. Kateřinský (Jekatěrinský) palác je natřený příjemnou bleděmodrou barvou, která je ostatně vlastní mnoha památkám v Petrohradu a okolí. Vévodí mu zlaté ruské „bášně“, pozlacené jsou i hlavice bílých ozdobných sloupů a dekorace nad okny a dveřmi.

U vchodu vás uvítá malá kapela v tradičních ruských uniformách, mocně rozeznívající své trubky a další dechové nástroje. A uvnitř? Jedna komnata je nádhernější než druhá. Stoly prostřené pozlaceným nádobím, honosný nábytek, nádherná kachlová kamna s modrými kresbami, obrovské vázy, tapety, v jedné místnosti zelené, v další červené a pak pro změnu kytičkované.

Spousta zajímavých i zábavných drobností – třeba když na stole uvidíte porcelánový artyčok, jablka, a dokonce půlky vajec nebo jinde vyřezávané šachy, kde hrají bílí proti červeným, a nechybí tu ani slon. Místnosti jdou za sebou v dlouhé řadě, takže spousta pozlacených dveřních rámů seřazených po sobě vytváří kouzelný pohled…

Fascinující je Taneční sál, vyzdobený zrcadly v pozlacených rámech, která mu dodávají zdání ještě větší velikosti. Obrazová místnost, vyzdobená od podlahy ke stropu malířskými díly. A nechybějí tu portréty všech žen, které se o zvelebení paláce zasloužily.

Ve velké části ruských památek se smí fotit, pro Čechy navyklé tomu, že se ani v obecních muzeích a na chudičkých hradech fotit zpravidla nemůže, příjemná změna, která má ovšem i svou odvrácenou tvář. Před každým obrazem či sochou se vytváří skrumáž turistů, takže je často složité nejen si nějakou věc vyfotografovat, ale vůbec si ji v té strkanici prohlédnout.

O Jantarové komnatě bylo už napsáno mnoho a je pravděpodobné, že záhada jejího zmizení nebude nikdy zcela vyřešena. Pro ty, kteří její příběh neznají, si ho raději připomeneme.

Místnost, jejíž stěny byly vyrobeny výhradně z nejkvalitnějšího jantaru, spatřila světlo světa nikoli v Rusku, nýbrž v Prusku, kde ji v prvním desetiletí osmnáctého století nechal postavit císař Friedrich I. Dekorativní jantarové panely vyrobené nejpřednějšími řemeslníky měly zdobit zdi zámečku jeho choti Sophie Charlotty. Svůj účel však nesplnily, protože žena mezitím zemřela.

Později krášlily berlínský královský palác, dokud je během návštěvy Friedrichova následníka nespatřil Petr Veliký. Okouzlily ho natolik, že se dohodl na jejich zakoupení. Nestály ho málo: jednu loď, pětapadesát granátníků a pohár ze slonoviny, kromě dalšího.

Naloženy do osmnácti beden byly přepraveny do Petrova sídelního města, kam dorazily v roce 1717 a byly tu umístěny v jednom z paláců. Když na trůn dosedla Petrova dcera, nám již známá Alžběta, rozhodla se přestěhovat jantarové stěny do svého nového letního sídla, kde pro ně vytvořila speciální místnost. V ní pak mezi nádherně zbarvenými zdmi přijímala oficiální návštěvy a konala ceremonie.

Komnata byla v následujících letech doplňována dalšími jantarovými dekoracemi, pozlacenými soškami a také florentskými mozaikami z barevných kamenů. Byla pravidelně pečlivě ošetřována a její sláva se šířila do dalekého okolí…

To vše trvalo až do druhé světové války. Zlá doba byla k Carskému Selu nemilosrdná. Do Petrohradu, tehdejšího Leningradu, se sice nacisté nedostali, zato zplundrovali všechna honosná sídla v jeho okolí.

Po jejich útěku v lednu roku 1944 našli Rusové palác vypálený a velmi těžce poškozený. A právě tehdy došlo ke zmizení nejslavnější místnosti paláce, která se do dnešních dnů neobjevila…

Ještě předtím, než německá vojska v září roku 1941 obsadila město Puškin, zaměstnanci muzea, ve které se už tehdy palác změnil, panely na místě obalili gázou a zatloukli okna prkny. Němci se nemohli dočkat, aby se komnaty zmocnili a „vrátili ji zpět do Pruska, neboť je vyrobena z pruského jantaru“. Přes maskování ji bohužel snadno objevili. Během půldruhého dne okupanti panely sejmuli, zabalili a odeslali do Königsbergu, kde je vystavili v muzeu.

Když bylo město v roce 1944 bombardováno Spojenci, jednotlivé části se ocitly ve sklepení královského sídla, kde prokazatelně přežily první útok a byly pak vypraveny na cestu do bezpečí. Od té doby se po nich slehla zem… Jediné, co se po letech našlo, byla jedna z florentských mozaik, která byla ovšem s největší pravděpodobností někým ukradena ještě předtím, než komnata zmizela.

Po Jantarové komnatě bylo vyhlášeno pátrání několikrát. Mnohokrát někdo tvrdil, že ví, kde ji hledat. Marně. Pokud by se ovšem dnes nějakým zázrakem našla, stejně by to už podle všeho žádný hezký pohled nebyl. Odborníci upozorňují, že jantar bez kontaktu se vzduchem černá, ztrácí barvu i krásu. Pokud komnata nebyla zničena a leží dodnes někde schovaná či zahrabaná, nemá už se svou někdejší nádherou nic společného.

Návštěvníci Carského Sela ovšem nemusí být zklamáni. Jantarovou komnatu tu přesto uvidí – nikoli tu skutečnou, ale její věrnou kopii. Ta vznikla na základě dobových obrázků, popisků a několika fotografií.

Světlo světa spatřila v roce 2003, přičemž práce na ní započaly již o dvacet čtyři let dříve. V roce 1999 se do pečlivé a náročné rekonstrukce vložila jistá velká německá firma, která zaplatila většinu nákladů. Jen surového jantaru bylo zapotřebí šest tun, protože odpad byl veliký. Zbrusu nová následnice Jantarové komnaty pak byla slavnostně otevřena při výročí oslav založení Petrohradu.

Nepředstavujte si tedy žádný velikánský prostor, jde vlastně o malou místnost. Což ovšem nic neubírá na její kráse: nejrůznější odstíny jantaru, od světle žluté přes jemně žlutooranžovou i sytou oranž až po téměř červenou, tvoří na panelech fascinující podívanou, ať už jsou to „jen“ obrazce z jednotlivých kusů, či vyřezávaní gryfové, lidské hlavy, delfíni či rámy pro florentské mozaiky s krajinkami. To vše je doprovázeno zlatými amorky, honosnými svícny a nástropní malbou zobrazující Chronovu svatbu.