Začíná to jménem, říká stvořitel příšer, které se slétly na Kozel

Tak je to správně, i když sám mistr přiznává, že mu názvosloví někdy krapet hapruje. Třeba tady vystavený drak hnědý hnilobný má nohy čtyři a podle všech bestiářových pravidel by se tedy mělo jednat o saň. „Když ony ty saně jsou takové atraktivnější. Víc nohou, víc drápů, a to se líbí,“ říká na omluvu. Faktem je, že na pořádný zmatek v bájeslovné terminologii zadělaly už dávné generace jeho předchůdců - kupříkladu známý drakobijec svatý Jiří se na většině soch a vyobrazení nepotýká s drakem, nýbrž se saní.

Výtvarník z Náchoda musí brát na marketingový úspěch zřetel. Draci a podobné obludy ho totiž živí. A zdobí nejen hrady a zámky, ale i kdejaká obchodní centra různě po světě. Ostatně na Kozel přicestovali z Belgie. „Možná v Asii mám nějakou konkurenci, nevím však o ní. V Evropě určitě ne. Je s tím moc velká dřina, jeden drak, to je čtyřicet dní práce. Kostra z oceli, tělo z drátěnky a vybroušené montážní pěny. Nikdo by se s tím nechtěl dělat. A současná generace už vůbec ne,“ konstatuje kumštýř, který za rok oslaví šedesátku.

Nadpřirozeným bytostem se věnuje už dobrých třicet let. „Studoval jsem grafiku v Praze a v roce 1992 jsem si v Náchodě pronajal na zámku šatlavu, to kvůli adrese. A když jsem tam tak po večerech úřadoval, měl jsem pocit, že se na mne někdo kouká, že se tam dějí ne zrovna příjemné věci,“ vzpomíná. „Říkal jsem si: tady snad straší. Jenže já tenkrát znal akorát Krakonoše, vodníka a čerta. Tak jsem se zahrabal do národopisných časopisů a zjistil, že nadpřirozených bytostí je hrozně moc, asi jako přirozených,“ podotýká. „Udělal jsem první kolekci dvanácti postav z fantastické zoologie, bazilišek a podobně. Pak přišla edukativní výstava, která měla velký úspěch, a už to jelo,“ připomíná Drašnar, který zatím stvořil na tři sta nejrůznějších potvor.

Z toho draků, kterým se věnuje až od roku 2012, dvaadvacet. „Začnu tím, že si vymyslím jméno. Podle něj pak příslušného tvora. A dbám na zachování uvěřitelné tělesné konstituce. Aby, kdyby náhodou obživl, mohl skutečně chodit.“ Největší monstrum má dvanáct metrů a devítimetrové rozpětí.

Polovina z dračí kolekce je teď k vidění na Kozlu, první část tady hostovala už před dvěma lety. „Měla úspěch, přišly se podívat tisíce lidí,“ pochvaluje si kastelán Jan Polívka. Současná expozice tady bude - s měsíční přestávkou na přelomu června a července - až do poloviny září. „Příští rok vystavíme repliky korunovačních klenotů a pak brouky v nadživotní velikosti,“ slibuje kastelán.

A jak si lidé draky vlastně vybájili? Aleš Drašnar má jasno: „Nacházeli fosilie, kostry, fragmenty dinosaurů. Tedy my tomu říkáme dinosauři. Ale já si myslím, že draci mohli být klíďo píďo taky.“