Větším rizikem jsou plyny a letící kameny než žhavá láva, říká průvodce na Etně

Právě teď je Etna skutečně aktivní. Nová erupční fáze začala 6. srpna silnou strombolskou aktivitou, výrony lávy v kráteru Voragine a novými průduchy, které se otevřely v údolích Valle del Leone a Valle del Bove v nadmořských výškách zhruba od 1 900 do 2 750 metrů. Emise popele posunuly letecký varovný signál na červenou úroveň na několik dní, což narušilo lety na letišti v Katánii. Od tohoto týdne se aktivita poněkud snížila, ačkoliv vulkanický tremor (slabé otřesy půdy vznikající pohybem magmatu a plynů pod povrchem – pozn. red.) je stále zvýšený, což znamená, že hora ještě neskončila. Tohle je prostě vulkán dělající to, co vulkán dělá.

Přístup nad zhruba 2 900 až 3 000 m n. m. je místními úřady omezen vždy, když probíhá erupční aktivita, a tento limit se posouvá podle toho, co sopka dělá – právě teď, s aktivními průduchy a fontánami, je to přísně vyžadováno. Dostat se do skutečné blízkosti aktivní lávy není něco, do čeho by se turisté pouštěli sami, přístupové vzdálenosti stanovuje a monitoruje oficiální úřad a správa parku. Pohybovat se mohou od několika stovek metrů do několika kilometrů v závislosti na typu aktivity. Jako průvodci se těmito oficiálními limity musíme řídit a ani kvůli lepší fotce je nepřekračujeme.

Tou očividnou věcí je samotná láva, ale běžnější, skutečná nebezpečí jsou jiná. Jsou to balistické vývrhy ze strombolských erupcí, tedy kusy hornin nebo magmatu, které mohou doletět dál, než si lidé myslí. Dále toxické a dráždivé plyny, jako je oxid siřičitý, nestabilní podloží a náhlé propady kolem okrajů kráterů a také popel, který snižuje viditelnost a ovlivňuje dýchání. Takže to, co skutečně ohrožuje ty, kteří se dostanou příliš blízko, je spíš plyn a letící kameny než horko a láva.

Když se její aktivita zintenzivní, okamžitě upravujeme trasy, výškové limity a někdy výlety zcela zrušíme nebo přesměrujeme na základě oficiálních pokynů. Podmínky se mohou změnit během jediného dne a bezpečnost má vždy přednost před itinerářem. Během nedávných paroxysmů, náhlých sopečných výbuchů, byly trasy ve velkých nadmořských výškách omezeny a my jsme skupiny přesměrovali směrem k nižším, bezpečnějším vyhlídkám, které stále nabízely velkolepý zážitek z bezpečné vzdálenosti.

Návštěvníkům, kteří na ni míří poprvé, vždycky říkám: „Není to hora, kterou navštěvujete, je to hora, kterou potkáváte.“ Je živá – dýchá, mumlá, mění tvar od jedné sezony ke druhé. Pro nás Sicilany to není scenérie, je to rodina. Říkáme jí „Muntagna“ – hora s velkým H, jako by žádná jiná neexistovala. Formovala naši půdu, víno, historii, dokonce i náš smysl pro fatalismus a houževnatost.

Určitě v tom, že je jednou z nejaktivnějších a zároveň nejdostupnějších sopek na Zemi. Můžete stát pár kilometrů od výbušného jícnu a za hodinu sedět dole a dávat si granitu. Kombinace syrové síly a každodennosti je něco, co jinde nenajdete.

Změnil se nesmírně. Před deseti lety byla Etna většinou jen zastávkou přidanou do itineráře po Sicílii – pár hodin, fotka u kráterů a hotovo. Teď lidé jezdí přímo kvůli sopce, někdy zůstávají i několik dní, jen aby prošli její různé strany. Lidé jsou čím dál informovanější, viděli dokumenty, sledují on-line zprávy o erupcích, kladou zasvěcené otázky o geologii a aktuální aktivitě ještě předtím, než na ni vůbec dorazí. To je dobře, vede to k uctivějšímu typu turismu. Ale také to znamená, že s nimi musíme my průvodci neustále držet krok.

Žádné dva dny nejsou stejné, to je odměna i výzva zároveň. Horu musíte neustále číst – směr větru, popel, hlášení o otřesech, jak se od včerejška změnily podmínky na stezce. Odměnou je sledovat něčí tvář, když poprvé uvidí pohybující se lávu nebo cítí, jak se zem pod botami doslova zahřívá. Výzva je zvládat všechny proměnné, počasí se může během chvíle změnit, terén se týden od týdne reálně liší. A máme samozřejmě odpovědnost za udržení skupiny cizích lidí v bezpečí na hoře, které je nějaký itinerář ukradený.

Pořádáme třeba dopolední výlety s klasickým úvodem do tématu kráterů a lávových polí, výlety spojující sopku s vínem a potravinami pocházejícími z půdy, díky níž je hora nebezpečná, ale zároveň ji činí mimořádně úrodnou. Také zážitky ve Fiatu 500, které lidem umožňují prozkoumat nižší svahy a jejich vesnice zcela jiným, hravějším způsobem, či soukromé výlety pro lidi, kteří chtějí přizpůsobit tempo nebo nějakou specifickou trasu.

Zájezdy při západu slunce jsou náš nejžádanější zážitek – sledovat, jak se mění světlo nad údolím Valle del Bove a po setmění vidět vrchol zářit, to je nezapomenutelné.

Od pozdního jara až do začátku podzimu je nejoblíbenějším obdobím – stabilní počasí, delší dny a snazší přístup do vyšších poloh. Ale upřímně, každá sezona má svou vlastní verzi Etny. Léto znamená túry po černém vulkanickém písku a skále pod silným sluncem, často zakončené zlatým západem slunce. Zima proměňuje horu v zasněženou krajinu a Etna se stává jedním z mála míst na světě, kde můžete lyžovat s výhledem na aktivní sopku, někdy s mořem viditelným ve stejném záběru. Jaro a podzim přinášejí dramatické vrstvy mraků. Neexistuje špatná sezona, jen pokaždé jiná hora.

První, a možná největší, je domněnka, že Etna je jen o lávě a erupcích. Mnoho lidí přijíždí s představou žhnoucích proudů a fontán ohně a jsou téměř zklamáni, pokud je sopka zrovna ten den v klidu.

Etna je ale mnohem víc než jen pyrotechnická show, je to geologický příběh tisíců let aktivity a celý ekosystém v neustálé změně – lesy borovic a bříz rostoucí na starověkých lávových proudech, dlouho spící krátery, úseky černého vulkanického písku, jeskyně v lávových tunelech a měsíční krajina. Je to také smyslový zážitek – vůně síry, spálené země a v určitých oblastech naprosté ticho narušované pouze větrem.

Další mylnou představou je, že výlet na sopku je buď extrémně nebezpečný, nebo je to procházka růžovým sadem. Pravda leží někde uprostřed. Když ji podniknete s informovaným průvodcem, který dodržuje bezpečnostní protokoly, je to přístupný a nezapomenutelný zážitek. Když se výstup vezme na lehkou váhu, je skutečně rizikový. Respekt je ten hlavní rozdíl.