Turisty potřebujeme a věříme, že i oni nás, říkají Chorvati

Rozhlas cituje výsledky různých anket a průzkumů, z nichž vyplývá, že Češi i letos do Chorvatska vyrazí. Zdůrazňuje, že byla rychle vyprodána nová vlaková spojení, mluví o otvírání leteckých linek. A připomíná, že Chorvatsko ročně navštěvuje téměř 800 tisíc Čechů.

Člověk to rád slyší. Jinak se o nás chorvatská média příliš nezmiňují. Co se týče turismu, jsou to většinou stránky černé kroniky, když najdou vysíleného a polozmrzlého Čecha, který se vydal v sandálech a v tričku do hor nad Makarskou, anebo když se nějaký nešťastník pokusí překonat Bračský kanál na nafukovacím lehátku.

Jinak je to mezi nezájmem a konstatováním, že Čechů sice přijíždí hodně, ale užitek z nich moc velký není. Teď by se chtělo jedovatě říct: Když vám teče do bot, tak si na nás vzpomenete.

Ono to ve skutečnosti tak není. Majitelé a správci apartmánů a dalšího privátního ubytování mají většinou o českých návštěvnících velmi dobré mínění. Platí tolik, co každý jiný, navíc jsou podle názoru místních slušní, pořádní a přátelští.

Problém je v tom, že málokterý novinář je ochoten dát si tu práci, aby našel někoho, kdo má s Čechy dlouholeté zkušenosti a zná je. Snadnější je chytit někde v hospodě u pláže pingla a zeptat se jeho. A „Hlas Chorvatska“ je na světě.

Češi nechodí do hospod tolik jako Britové a pingl z nich moc nemá. Britové však téměř výhradně bydlí v hotelech a peníze, které tam utratí, plynou na účty do Švýcarska, Německa a bůhví kam ještě. Čech svých sedmdesát eur za rodinnou noc v apartmánu vysází na dřevo a užitek z nich má konkrétní chorvatská rodina. Tohle, bohužel, v místních médiích nezazní.

Chorvati turisty bezesporu potřebují, ale my to jejich pobřeží taky. Spousta rodin si dovolenou v Chorvatsku neumí odepřít. Je to tak desítky let a mnohdy se to dědí. Než za levnější peníz do Egypta nebo do Turecka, to raději (za dnes už ne moc levný peníz) na Jadran. Naši epidemiologové, kteří varují před cestami kamkoliv do zahraničí, jistě vědí, co říkají a proč, ale ne na všechny to zabírá.

Pokud bychom na to šli přes čísla, tak Chorvatsko je na tom co do počtu infikovaných, nemocných i zemřelých asi tak třikrát lépe než my. Když na to půjdeme přes emoce, člověk tu má nějaký osvobozující pocit, možná falešný, že jsou na světě stále ještě místa, kde všechno funguje jako dřív. Jadran je prostě návykový.