Romantická zřícenina inspirovala Máchu. Dnes ji pohlcuje les

Zřícenina původně královského hradu Kostelec, dnes Zbořený Kostelec, se tyčí na skalnatém návrší nad řekou Sázavou v nadmořské výšce zhruba 300 metrů. Hledí odsud na stejnojmennou vesnici na protilehlém břehu. Fotogenické místo je oblíbeným cílem výletníků, nahoře je ohniště a někteří zde také přespávají pod hvězdami.

Areál se skládá z vlastního hradu a komplexu pozůstatků několika obléhacích stanovišť. Příchozí možná rozeznají zbytky obytných a provozních křídel, bran či příkopu.

„Jedná se o jednu z nejcennějších hradních lokalit ve středních Čechách. Význam areálu umocňují dobře dochované pozůstatky obléhacích prací, které vynikají řadou specifických rysů, a to i v celoevropském kontextu,“ uvádí Národní památkový ústav (NPÚ).

Složitý stavební vývoj hradu však není dodnes zcela poznaný. „Nevíme dosud, o jaký typ hradu se jednalo. Všechny otázky může osvětlit jen budoucí archeologický výzkum,“ říká NPÚ.

Ani počátky dějin hradu nejsou přesně doložené. Založil ho nejspíš Václav II. na konci 13. století jako náhradu za ztracený sousední Týnec nad Sázavou. V písemných pramenech se objevuje až v roce 1342, kdy ho do zástavy získal Oldřich Medek z Valdeka.

Karel IV. ho však v roce 1356 vykoupil zpět, ale již příštího roku opět přešel do zástavy. Majitelé se zde pak rychle střídali. Posledním z nich byl Kuneš Rozkoš z Dubé, který si svoji ekonomickou situaci vylepšoval okrádáním lidí v okolí. Královské vojsko proto hrad obléhalo, ale on odolal.

Dobýt ho se podařilo až v roce 1450 výpravě vedené jedním z tehdejších nejmocnějších mužů v zemi Zdeňkem Konopišťským ze Šternberka, která hrad pobořila. Zničený objekt pak králův přívrženec získal, přebudoval a vytvořil z něj centrum své vojenské síly a opěrný bod panství.

Ve druhé půlce 15. století jej dobyla a vypálila vojska krále Jiřího z Poděbrad, jehož se Konopišťský z čela tzv. Jednoty zelenohorské snažil svrhnout. Od té doby zůstala stavba definitivně zříceninou a začala se označovat tak, jako ji známe dnes - jako Zbořený Kostelec. V roce 1965 byl vyhlášen chráněnou kulturní památkou.

Torzo dříve mohutné stavby dnes vybízí svou romantickou atmosférou k procházkám. Kdo se k němu vydá autem, zaparkovat může hned pod hradem, odkud vede nahoru strmá, ale krátká cesta.

Z kopce se vám naskytnou výhledy do okolí, občas jim bohužel zaclání náletové dřeviny. Zřícenina je volně přístupná, žádné zázemí pro turisty tu ale nenajdete, rozlehlé místo není ani pravidelně udržované a opravované.

To mu sice dodává na autenticitě a divokosti, někteří návštěvníci zde však vidí nevyužitý „potenciál, který leží ladem“. Vyzdvihují naopak zdejší klid, magickou atmosféru a historii, která na ně dýchá z dochovaných zdí.

Výhled na zříceninu s tyčící se strážní věží nabízí nedaleká visutá dřevěná lávka vedoucí přes řeku Sázavu, postavená v roce 2015.

Na své si v okolí přijdou i cyklisté, vede tu cyklostezka, jež se táhne podél celé řeky od soutoku v Davli až k pramenům řeky. Kdo zase raději leze, může využít samotnou skálu, na níž je hrad vystavěn, mezi horolezci jde o vyhledávanou lokaci.

V romantických dobách 19. století, kdy se začala vyzdvihovat česká svébytnost, se dostalo i na tuto zříceninu nad Sázavou.

Básník, prozaik a poutník Karel Hynek Mácha si ji při cestách po království českém vkreslil do svého památníku. V okolí navíc žila jistá Márinka Štichová, nemocná, umírající dívka, jež básníka inspirovala k napsání povídky Márinka.

Kromě Zbořeného Kostelce navštívil nebo nakreslil Mácha například i Bezděz, Kost, Kokořín či Točník a Žebrák.