Článek
Kamenná rozhledna na Děčínském Sněžníku patří k nejstarším u nás. A rozhodně i k těm nejelegantnějším. Svým štíhlým tvarem připomíná šachovou figurku, z romantického cimbuří se otevírají výhledy do celého širého okolí – primárně na Děčín, lze odsud ale spatřit i mnoho vrchů Českého středohoří, včetně Milešovky, Lovoše anebo Bukové hory s nezaměnitelným vysílačem.
Třiatřicet metrů vysokou rozhlednu nechal v roce 1864 zbudovat majitel děčínského panství František Antonín III. z rodu Thun-Hohensteinů. Primárně sice vznikla pro potřeby rakouských, saských a pruských zeměměřičů, od otevření však sloužila i cestovnímu ruchu. To byla nakonec Františkova podmínka, i proto se věž postavila z kamene a nikoli ze dřeva.
Za novogotickou podobu je zodpovědný drážďanský architekt Karl Moritz Haenel, který se postaral o to, že si věž nelze splést s žádnou jinou. Její silueta je na obzoru rozpoznatelná i z většiny částí Děčína; z dálky vypadá jako maják, který střeží celou oblast Labských pískovců.
Rozhledna byla v roce 1936 prvním místem tehdejšího Československa, kde se podařilo zachytit televizní signál, a to z olympijských her v Berlíně.
Události 20. století se ale na stavu věže negativně podepsaly, a tak musela být po válce z bezpečnostních důvodů uzavřena. Dokonce to vypadalo, že bude nutno ji strhnout. Po sametové revoluci se ale dočkala rekonstrukce a návštěvníky opětovně přivítala v roce 1992. Od té doby prošla ještě dalšími opravami.
Kromě češtiny je v okolí rozhledny hojně slyšet i němčina, mobily tu koneckonců chytají signál právě od sousedů – hranice leží vzdušnou čarou nějaké tři kilometry. Němce lze poznat i podle dalšího výrazného rysu: všechny turisty, které po cestě minou, na rozdíl od Čechů okamžitě zdraví. A ještě s úsměvem na rtech.
Rozhledna na Sněžníku je sice krásná hlavně zvenčí, ale byla by škoda nepokochat se výhledem i z ochozu. K tomu je potřeba nejen zaplatit vstupné, které činí 60 korun pro dospělého, ale dát také stovku jako zálohu za klíč. Věž nedisponuje klasickou pokladnou, a tak si každý návštěvník musí dveře do útrob stavby odemknout sám a pak za sebou zase zamknout.
V bufetu pod věží, kde se klíče půjčují, jich mají naštěstí dostatek. Nestane se tedy, že by se u brány hromadili návštěvníci čekající na předchozí klíčníky.
Výhledy nemají konkurenci
K rozhledně je nejsnazší vyjít od křižovatky v obci Sněžník. Staví tu autobusy z Děčína, kterých o víkendu ale nejezdí mnoho, je tu i parkoviště. Na stolovou horu vede mírným stoupáním asfaltka, o nenáročnosti svědčí i množství rodičů s kočárky, které tu o nedělním dopoledni míjíme.
Z Drážďanské vyhlídky je Německo na dohled.
Po této cestě lze dojít až k věži, u Drážďanské vyhlídky je ale možné odbočit a vyrazit také po polňačce. Vede podél pískovcových skal a je okouzlující. Ve větru vlají dlouhé traviny a vřes, nad stráněmi poletují krkavci nebo havrani – z dálky je bylo obtížné přesněji určit.
Z této části skal se otevírá výhled na jih směrem na Jílové, naopak od Drážďanské vyhlídky jsou na dohled německé hranice. Ideální je tedy udělat si okruh: jednou cestou přijít, druhou se vrátit.
Výlet do srdce pískovcového království lze pak ještě prodloužit. Ze Sněžníku vede 25 kilometrů dlouhá naučná stezka Zapomenuté pohraničí, která končí až u Adolfova. Prochází mimo jiné Tisou a nabízí se tedy návštěva Tiských stěn, jednoho z největších skalních měst v Česku.
