Článek
Lesopark Cibulka zeje prázdnotou. Sem tam jím proběhne nějaký běžec nebo projde pejskař se svým čtyřnohým společníkem. Jinak je ale ve stínu místních stromů až nezvyklý klid, což je vzhledem k blízkosti frekventované tepny, Plzeňské ulice, až zarážející. Obvyklý městský ruch jako by se parku vyhýbal; žádné davy typické pro Letnou či Stromovku tu nejsou.
Mezi stromy se schovává i samotná rozhledna Cibulka, která je tou nejstarší v Praze. Kolem roku 1820 ji nechal postavit biskup Leopold Thun-Hohenstein, když se rozhodl místní usedlost proměnit v reprezentativní letní sídlo s anglickým parkem. Jelikož byla evropská šlechta v první polovině 19. století posedlá romantismem, nesla se v tomto duchu i výzdoba.
V parku tak vznikla jezírka, umělé ruiny, čínský pavilon, sochy antických bohů anebo samotná rozhledna. V době výstavby ale nebyla rozhlednou v tom smyslu, jak ji chápeme dnes, šlo spíše o dekorativní prvek; měla připomínat středověkou zříceninu.
A to je vlastně to první, co mě napadne, když Cibulku spatřím. Vypadá jako osamocená hradní věž, kterou někdo vzal a postavil ji do parku. Kolem ní jsou efektně rozprostřeny vstupní a okenní oblouky, které vyvolávají iluzi, že byla stavba kdysi rozsáhlejší, ale pak se na ni podepsal zub času. Nepodepsal, zdi jsou rovněž dekorativní.
Samotná rozhledna je 13 metrů vysoká, na její vrchol vede velmi úzké schodiště s 72 schody. Pokud by se na něm potkali dva lidé jdoucí proti sobě, jeden by se musel buď vrátit, nebo seskočit; na vyhýbání se tady zkrátka není prostor.
Z vrcholu Cibulky není bůhvíjak panoramatický výhled. V dáli se k nebi zdvíhají panelové domy v Řepích anebo areál motolské nemocnice. A kolem moře temně zelených listnáčů. Na druhou stranu jsem tady úplně sám, v naprostém tichu a klidu, když tedy nepočítám ptačí prozpěvování.
Ve společnosti bohů
Lesopark dostal jméno podle Blažeje Cibulky z Veleslavína, někdejšího majitele panství, které později odkoupil právě biskup Leopold. Vyjma rozhledny tu nechal vybudovat i zmíněný čínský pavilon, což je roztomilá osmiboká pagoda. Její fasádu původně zdobily dekorativní prvky, včetně různých figurek či zvonkohry.
Dalším výrazným prvkem jsou sochy roztroušené po celém parku. Jedna stojí hned pod rozhlednou, obklopují ji umělé zříceniny zdí a na pozadí se vinoucí břečťan. Výjev znázorňuje Dantovo peklo, ale soše se říká také Chronos (někde psán jako Kronos) nebo škrtič. Marně tedy tápu, zda má jít o řeckého boha času nebo titána.
Na jiných místech ho každopádně doplňují také římská bohyně lovu Diana s ohaři nebo nejvyšší římský bůh Jupiter. A nedaleko vstupu do parku hlídkuje český světec Jan Nepomucký.
Od něj si to zamířím zpět na zastávku tramvaje Poštovka, která je ideálním výchozím bodem k návštěvě rozhledny. Cibulkou ovšem prochází i železnice a jako alternativní start se nabízí i stanice Stodůlky. A na druhé straně trati volně navazuje park Košíře-Motol a kopec Vidoule, dalších možností na procházku se tedy nabízí dost.
