Článek
První zmínky o skalním hradu pocházejí z první poloviny 15. století, kdy jej vlastnil Heník z Valdštejna. Už v šestnáctém století byl ale popisován jako pustý. Protože hlavní budovy byly především dřevěné, do současnosti se zachovaly jen místnosti tesané do skály a sklepení.
Roku 1802 se ale jeho majitelem stal textilní podnikatel František Zachariáš Römisch, který koupil panství Malá Skála. V období romantismu tam nechal vybudovat pomníky připomínající národní hrdiny a důležité historické události a v roce 1826 došlo i na výstavbu letohrádku s břidlicovou střechou. Tou dobou se hradu začalo říkat Pantheon.
Kdo by jej chtěl navštívit, má v říjnu šanci každý den v týdnu od 10 do 17 hodin a v listopadu o víkendech mezi desátou dopolední a čtvrtou hodinou odpolední. Rodinné vstupné stojí 140 korun, dospělí platí 70 korun a snížené vstupné vyjde na 50 korun. Děti do šesti let mají vstup zdarma, stejně jako horolezci v sedáku, kteří na hrad vyšplhají.
Autem se dá zaparkovat u infocentra v obci Malá Skála a poté vyrazit po červené turistické značce lesem na zhruba půlkilometrové stoupání. Lesní cesta není vhodná pro kočárky a pořádně zabrat dostanou i osoby s omezenou pohyblivostí.
Koneckonců celá návštěva Vranova - Pantheonu je vyjma letohrádku o stoupání po křivolakých tesaných schodech a lze ji pojmout nejen jako výlet do historie, ale i nezanedbatelný sportovní výkon.
Pokladna, v níž lze zakoupit i drobné občerstvení a suvenýry, se nachází kousek za pohádkovou branou zasazenou do skály. Nalevo bývalo podle historiků hradní nádvoří - tzv. parkán. Dnes si tam můžete posedět u jednoho ze stolečků s nádherným výhledem na údolí Jizery.
Romantický letohrádek se tyčí na skalním ostrohu.
Dnes se ale budeme věnovat kamenné části zříceniny, která za pochmurného podzimního počasí vypadá poměrně strašidelně. A po schodech se k ní stoupá napravo vzhůru. Tyčí se tam skála, z níž vyrůstají pokroucené jehličnany. Že jde o památku, dnes prozrazuje snad jen zelené zábradlí kolem schodů a kus zdiva s dveřním otvorem.
Pomníky, mohyly i jeskyně
První zastávkou je bývalý „oltář madony“, který nechal Römisch vytesat a umístil do něj desku s Madonnou dela Sedia z Rafaelova obrazu. Snad nejzajímavější částí romantické přestavby je „síň tří mocnářů“, kde se dřív nacházel hradní palác. Pozůstatek kamenné síně zasvětil nový hradní pán památce vítězů nad Napoleonem v bitvě u Lipska (1813).
Každé ze tří vítězných zemí byla symbolicky věnována jedna stěna. Čelní připadla Rakousku, pravá Prusku a levá Rusku. Do skalních stěn byly vsazeny busty tehdejších panovníků, dnes už bezhlavé, nechyběl chrám hrdinů a jména významných vojevůdců. Síň má dodnes zvláštní mystickou atmosféru.
Kamenné brány podtrhovaly romantickou přístavbu. Tato lesní se nachází několik set metrů od zříceniny.
Následuje „Ringulfova jeskyně“, kde se skladovalo víno a schodiště vedle ní bylo ve středověku hlavním vstupem do hradu. Později byla zasvěcena starogermánským hrdinům bojujícím s Římany.
Po nějakém tom stoupání dorazíte ke „svatyni přátelství“. Její nové jméno vyzní poněkud ironicky tváří v tvář faktu, že bývala hradní hlídkou a nachází se v ní střílna. Odtud můžete odbočit na vyhlídku a schody se v tu chvíli stávají strmějšími. A pořád jich přibývá.
Konečně se blížím k „jeskyni spokojenosti“. Nejzachovalejší skalní místnost hradu sloužila jako sklep na potraviny, tentokrát tedy romantické pojmenování koresponduje s historií. Na její stěně je vytesán nápis: „Býti spokojený v žití umění je velké, však lháti spokojenost namáhání mělké, kdo získá ji, ten v toku štěstí pluje bystrém, kdo zachová ji stále, ten je přímo mistrem.“
Skalní průrvou se zděným stropem se pokračuje k „reliéfu Ivy Kovářové“, dívky, která zde roku 1957 ve třinácti letech zahynula po pádu při dětských hrách. Na její památku byl u vstupu do tunelu vytesán reliéf klečícího děvčete.
Vyhlídka, na které se zašpiníte
Následuje „pomník Jiřího z Poděbrad“ a cesta k „vyhlídce U kříže“, která vskutku není pro každého. Nahoru to ještě jakž takž jde, ale dolů je třeba se doslova pověsit na zrzavé zábradlí, přičemž většina turistů raději opatrně sestupuje pozadu, schody jdou příliš příkré.
Všem, kteří podniknou náročný výstup, se otevře krásný výhled do kraje přes cimbuří. Je zde umístěn kříž, jenž byl podle pověsti vztyčen na památku nešťastných milenců, kteří se z vyhlídky zřítili.
Dosažení vyhlídky a následný sestup jsou nejnáročnějšími body návštěvy zříceniny.
Když se dostatečně pokochám, opatrně slezu dolů s oranžovo-hnědými dlaněmi, neboť bez zábradlí to v tomto úseku opravdu nejde. Protože jedinou možností, kde si umýt ruce, je provizorní kýbl s vodou u kasy sloužící pro všechny návštěvníky, vřele doporučuji přibalit vlhčené ubrousky a antibakteriální gel.
Poté přicházím k poničenému „pomníku Karla IV.“ a skalní průrvou klesám k „poustevně se skalním oltářem“. Následuje „smetiště pod hradní kuchyní“, odkud mělo být během archeologického výzkumu v 19. století vyvezeno množství kostí a zubů zvířat. Nechyběly ani hroty šípů a polámané meče. Co se s nalezenými předměty stalo, je ale záhadou.
Schodištěm klesám zpět k pokladně s pocitem kulturního obohacení a přemýšlím, že po tomto výkonu si bez výčitek můžu k večeři dopřát kalorickou bombu. Jeden z nejrozlehlejších skalních hradů v zemi rozhodně stojí za návštěvu. A kalorie spálené během jeho objevování jsou jen příjemným bonusem.
