Divočina v Praze? I v metropoli se lze projít z přítmí mokřadu až na vrcholy skalních štítů

Paneláky se každým krokem víc a víc potápějí pod obzor, od stanice metra ze Stodůlek vede zvolená trasa (po modré turistické značce) k Řeporyjím a pozvolna klesá na trasu naučné stezky Řepora. Ještě pár kroků – a okolní Praha mizí. Úzká pěšina se noří do porostu převládajících olší, topolů, vrb a jasanů.

Právě v těchto místech vyrostl přesně před čtvrtstoletím středověký skanzen (otevřen byl v roce 2002); přes plot lze stále zahlédnout několik stavení – replik budov ze 14. století, místo je ovšem veřejnosti dlouhodobě nepřístupné. Což ale v žádném případě neznamená, že by snad přírodní lokalita skrytá v náruči velkoměsta nepředstavovala sama o sobě důvod k návštěvě.

Naučná stezka nejen seznamuje s historií bývalého těžebního prostoru cihlářské hlíny, ale zároveň dává zblízka nahlédnout na přírodní typ, který si obvykle s metropolí na Vltavě příliš nespojujeme.

Cihelna na severozápadním okraji Řeporyjí vznikla v závěru 19. století (v roce 1926 se původní ruční výroba proměnila na strojní), po druhé světové válce se stala součástí národního podniku Středočeské cihelny. Těžba hlíny na části území pokračovala do 60. let minulého století. Pak následovaly dlouhé roky, kdy se tu skladoval stavební i komunální odpad – a území opanovaly náletové dřeviny.

K radikální změně stavu došlo po roce 2013, kdy odstartovala revitalizace území a jeho postupná proměna v krajinný park. Odtěžené skládky vystřídaly louky, o dva roky později byla nad větším z místních rybníků obnovena mokřadní louka. Nově vzniklo i pár tůní.

Ještě o něco později přibyl ovocný sad a nová část s dubovým lesem. A také poválkový chodník, který umožňuje objevovat zákoutí zdejšího mokřadu náležitě zblízka.

Po modré pokračujeme jihovýchodním směrem, procházíme Řeporyjemi a míjíme zdejší původně románský kostel sv. Petra a Pavla, přestavěný v roce 1772. Právě u svatostánku nastupujeme na naučnou stezku Údolím Dalejského potoka (končí až u Hlubočep), takže od této chvíle je vodítkem zelené značení. A častokrát pochopitelně i zmíněný vodní tok.

Trasu s řadou bývalých lomů a skalních útvarů zahajuje – jak jinak – skála. Tato se jmenuje Placatá, tvoří ji vrstvy pískovců a prachovců a ty jsou uloženy tak, že se na povrchu neudrží takřka žádná hlína.

Zajímavých – ať již pojmenovaných, či bezejmenných – míst se nabízí celá plejáda, pozornost ovšem věnujeme zejména dvěma lokalitám. Tu první představuje Lom Mušlovka. „Bývalý vápencový lom, bohaté naleziště zkamenělin z období prvohor,“ dočteme se o významné geologické a paleontologické lokalitě s výskytem zkamenělin na Mapy.cz.

To vše společně s estetikou vápencových kolmých stěn působí na příchozí hned po pár krocích od vstupu silným dojmem. Doplňme, že lom byl opuštěn po roce 1918 a že jeho jméno bylo odvozeno od velice častého výskytu fosilií tvarem připomínající mušle.

Nabídka lomů v Dalejském a navazujícím Prokopském údolí nekončí – snadno přístupný a neméně „divoký“ a fotogenický je například nedaleký Černý lom či lom Červený…

Krátce po vstupu do Prokopského údolí se zájemcům nabízejí odbočky na několik skvělých vyhlídkových míst, v rámci této cesty se ale posuneme až téměř do jejího závěru. Na území pražské části Hlubočepy.

Krátce před Severozápadním viaduktem, menším z viaduktů tzv. Pražského Semmeringu, se vydáme doleva a vzhůru – k Hlubočepským plotnám.

Dvojice kolmých skalních stěn (lze říci i trojice: k Levé plotně, asi 40 metrů vysoké, se těsně přimyká tzv. Malá plotna, vysoká 17 metrů; Pravá plotna je zhruba třicetimetrová) působí zdálky i zblízka vysloveně monumentálně. Místo zrozené pro horolezce. Lokalita dávající vzpomenout na filmové westerny. Velehorské štíty v menším provedení…

Výhodou je, že i nehorolezci se snadno dostanou na vrcholy zmíněných skalních štítů – přesněji řečeno, cestičky je dovedou až nad ně. A stanou tak na místech dalekých výhledů, zejména – jak jinak – na město stověžaté… Blízko odtud je to na nejvyšší kótu cesty, na Děvín (310 m n. m.), ale také na vyhlídkové vrcholy poblíž přírodní památky Ctirad. Odsud je pohled na Prahu, na Vltavu, Vyšehrad, žižkovskou televizní věž atd. asi nejpůsobivější. A navíc už to není daleko zpět do dopravní civilizace – například na metro u smíchovského nádraží.